Podle teorie panpsychismu a pansofismu, prostupuje všudypřítomné prapůvodní vědomí a moudrost každou formou existence – sama příroda je toho svědectvím.
Úderem velkého třesku, započal velkolepý gravitační tanec hmoty a antihmoty (vesmírného vědomí a nevědomí), tvoříce bezbřehý oceán vírů galaxií v němž plujeme, tisknuti v hřejivém otcovském obětí hvězdy Slunce, kojeni mateřským mlékem planety Země.
Život je informací, která skrze nenáhodný přírodní výběr adaptivních variant nahodilých mutací, utváří evoluční strom, jenž vypíná své větve do všech směrů. Vycházeje ze společného semene, pojí každý jeho v půdě odpočívající kořínek i list dnes kvetoucí zelené koruny, bližší či dávné bratrství (nejen orangutan a kosatka, ale i čmelák či dub, jsou našimi příbuznými, neb všechny organismy na Zemi užívají identickou šifrovací knihu pro překlad jazyka nukleové kyseliny do jazyka proteinů).
Každá živá bytost je miniaturním vesmírem, rodícím se ve velkém třesku. Počínaje spojením zárodečných substancí a ulehnutím jejich plodu na úrodnou půdu, mění život atomy vzniklé v srdcích dávno zemřelých hvězd, na stavební prvky těl vědomých bytostí (od kresby na bříšcích našich prstů, po kresbu kůry stromů na naší zahradě), tvoříce informační „superdálnici“ biosféry Země, skrze kterou, coby součást vesmíru poznáváme sami sebe, sehrávajíce svou jepičí úlohu v „největší show pod Sluncem“.
Tak jako je oheň vzkříšením ve dřevo proměněné sluneční energie, jsou naše těla, každý nádech či doušek vody, reinkarnací v entropickém, kosmickém, „atomárním kompostu“, jenž tvoří neviditelný časoprostorový most mezi námi a každou bytostí, která kdy žila, dýchala vzduch či pila vodu na této planetě. S každým nádechem přijímáme větší množství atomů, než je počet hvězd v pozorovatelném vesmíru, zanechávajíce tak věčnou stopu své existence v pavučině světa.
Coby osadníkům Země nám kosmos daroval život, rozum abychom jej pochopili a srdce abychom jej pocítili. Smyslem našeho bytí je pěstovat v sobě moudrost, abychom jej uchopili.
Kolektivní roztříštěná mysl jedno-duchého vesmíru se-tkává se, tedy interaguje převtělena srze mne i tebe a poznávajíce tak sebe sama, tká neboli generuje realitu. Jestliže mé a tvé bytí utváří jcoucno a pokud jsme ty i já na počátku splývali v jediné, potom má mysl tvoří tebe coby součást svého poznání a ta tvá mě zrovna tak, zhmotňujíce se v projekci skutečnosti (s čímkoli se u-tkáš, pro-tkáš, ve-tkáš či se-tkáš, stane se tebou samým).
Všechen řád a zvyklosti jsou pouhé imaginární hranice či obranné mechanismy, jimiž kolektivní mysl vymezuje a chrání neprůhlednou oponu dokonalé snové iluze, kterou prožíváme, abychom poznali sebe sama. Má-li naše kolektivní vědomí sílu zakřivit kdysi „plochou“ Zemi do kulata, ohýbat dříve „absolutní“ časoprostor a vytvořit si nekonečně malý a velký vesmír se všemi jeho paradoxy, potom Bůh jsme všichni společně a současně každý jeden z nás, třebaže obyčejně setrvávajíce ve stavu hypnotického blouznění, rozvzpomínáme se na náš božský původ jen zřídka, často pak ve společnosti dětí, které neodtrženy od „celku“, s vrozenou dokonalostí vnímají informační tok vibrací ve spleti prostupujících se úrovních.
Život je hra, kterou naše inter-subjektivní podvědomí vytváří našemu inter-subjektivnímu vědomí, přičemž horizont kosmu rozpíná se spolu s horizontem získaného poznání, jenž byť je pouhou kapkou vody v moři, není moře ničím jiným, než velkým množstvím kapek. V těchto vodách pak analytický vědec popisuje, aby objevoval, zatímco duchovní člověk ztrácí půdu pod nohama, aby prozřel. Univerzálním nástrojem bezokrajového poznávání a svobodného přecházení mezi slupkami existence, vrstvami života, úrovněmi bytí, myšlení a reality, je analyticko-oduševnělé bádání („potřebuji porozumět, abych uvěřil“). K získanému vědění je pak možno zaujmou dvojí přístup a sice „vždy jej použít“ či „vždy uvědoměle uvážit jeho použití“ nebo-li „poznávám navzdory četným přešlapům a dlouhodobé perspektivě“ či „poznávám a varuji se možných přešlapů, třebaže leží kdesi na opačném konci započatého cyklu“.
Tak jako je hmota překážkou k neomezenému cestování časoprostorem, je náš verbální jazyk podstatných jmen či numerický jazyk čísel, jež dříve či později narážejí na své limity, obyčejně barierou komplexního porozumění sobě navzájem, nemluvě o pochopení bezbřehých souvislostí světa, ve kterém Bůh nebo-li univerzální řád, je spíše sloveso než-li podmět, jehož podstatu lze i za předpokladu vyjasnění si filosoficko-teologických pojmů, matematicko-fyzikálních teorií či chemicko-biologických dějů a reakcí, vystavěných na dokonale seřízeném hvězdářském dalekohledu, elektronovém mikroskopu či „pouhém“ bystrém oku a čiré mysli pozorovatele přírody, zahlédnout pouze nijak popsatelným pocitem oduševnělého člověka.
Schopnost vcítit se do dítěte, žáka, pacienta, rosliny, zvířete či bio-chemicko-fyzikálního jevu, dělá z rodiče, učitele, lékaře, vědce či filosofa „šamana“, přesahujícího omezení úzkého spektra svého oboru, schopného svobodně cestovat mezi mnoha prolínajícími se rovinami a nahlédnout tak do bezokrajové podstaty věcí. Takový přístup k životu umožňuje uchovávat si pocit užaslosti a vylučuje zakoušet stav vyhoření.
Setkají-li se v přítomném okamžiku duše, prostoupené zájmem, vášní a nadšením nad společným tématem, splývají v duši jedinou, zatímco hranice mezi učitelem a žákem či posluchačem a hovořícím se rozplývá.
Svět se nepohybuje lineárně, ale ve zpětnovazebných, mnohaúrovňových cyklech (od spásných antibiotik, potlačujících „zlotřilé“ bakterie, po „superbakterie“ vyšlechtěné slábnoucími antibiotiky; od osvobozujících kol automobilů, letadlových křídel, mobilních a internetových sítí, po zotročení okovy motorových a monitory digitálních technologií), do nichž vstupujeme prostřednictvím jemné výhybky své volby, ladíce svou mysl na charakteristický informační tok (moci, hněvu, strachu, letargie, smíření, klidu či lásky), jenž dává vzniknout jedinečnému způsobu vnímání, zatímco naše duše zas a znova setkávají se, kroužíce kolem téhož.
Naším posláním není zlepšovat svět, nýbrž obdivovat krásu již dokonalého kosmu. Vyladit své strnulé karteziánské vnímání a myšlení, vytvářející zatvrzelá tvrzení a neohebné hranice, pěstovat a udržovat rovnováhu, harmonii a bezokrajovost, strhávajíce hranice a zjemňujíce zatvrzelost a přitom rozkvést.
Podléhá-li vše od počátku času a prostoru univerzálnímu kosmickému řádu, je veškeré dění determinované, kdy vrženi bodem α, jsme taženi bodem ω. Je-li tomu tak, není kosmos ničím jiným, než karambolem nezměrné složitosti a souvislostí, kdy náhodou nazýváme to, co překračujíce rámec našeho chápání a tím i schopnost predikce, vytváří zdání chaotické nepředvídatelnosti. Ačkoli se nám prastarý strom může zdát svým tvarem podivný, růst jeho větví byl veden vývojovými tlaky minulosti (slunce, vítr, půda, okolní stromy). Obdobně žádné rozhodnutí které učiníme, nemohlo být učiněno jinak, třebaže se mu snažíme vnutit polaritu z perspektivy momentální fáze, v níž se v rámci „propleteného věnce“ svého životního cyklu nacházíme. Neexistují tedy žádné úspěchy ani selhání, jen prožitky s potenciálem ke změně a poznávání, které je cestou bez cíle, načež na úrovni kulturně rozličných společností, elity, lůzy, neznámých „náhodných“ kolemjdoucích, blízkých přátel, mileneckých párů či spřízněných duší, navzájem pouze nastavujeme si zrcadla. Po tisíce životů můžeme se poznávat, setkávat, dotýkat a přibližovat, tím však dynamicky proměňujíce jeden druhého, nikdy se veskrze nepoznáme, nesplyneme ba ani nedotkneme, pouze tak společně odkrýváme nové úrovně bytí, vědomí a reality (i v nejintenzivnějším okamžiku, setrvává mezi našimi atomy neproniknutelná bariéra elektromagnetického pole, bránící přímému styku našich těl).
To, co nazýváme „velkým třeskem“, je možná jen kosmickým „gejzírem recyklačně-rekultivační stanice“ pojmenované černá díra, jenž před počátkem času a prostoru pohltila vesmír předešlý, zatímco ten současný, je pouze další slupkou prolínajících se vrstev existence, v kosmu nekonečně malých a nekonečně velkých vesmírů, v nekonečném cyklu nových „kulečníkových roztřelů“. Smrt je pouhou očistnou rekalibrací duše, která nám v „meziherním období“ připomíná pomíjivost mnohých iluzí (moc, majetek, náboženství, víra), které si za života vytváříme, nutíce nás opustit vše, krom naší božské podstaty – ze Země jsme živi a Zemi se navrátíme.
Od atomů, hvězdných soustav a galaxií, vše otáčí se kolem středu. Nebude tedy nikterak neočekávané, pokud v další slupce to, co nazýváme vesmír, pluje ve známém tvaru koblihy (torus), kolem centra, v němž jednou všechna hmota, energie, prostor a čas sejdou se vstříc svému krachu a novému třesku, v bezbřehém oceánu mnohovesmírů.
Při vší té nádherné rozmanitosti a všeobjímající vzájemnosti ze sebe se rodících a v sobě zmírajících slupkách existence, vrstvách života, úrovních bytí, myšlení a reality nekonečně malého a nekonečně velkého vesmíru, s námi kdesi ve svém středu, jeví se konečnost smrti a život coby pouhý prchlivý záblesk plytkého závodu alel DNA, prodlužujících a zkracujících se telomer, stejně legrační, jako vousatý stařík procházející se po obláčku před nebeskými branami.
Každý se dožije konce pomíjivé formy své momentální existence. Zda tak činíme sebejistě-vznešeným či poklesle-ustrašeným způsobem, je otázkou svobodné volby. Pakliže přirozený řád zrození a smrti, kterou mnohdy mylně považujeme za svého úhlavního nepřítele, jednoho dne zpřetrháme, připravíme se tak v téže chvíli o dar zakusit největší štěstí a radost života – děti. Jako by trvalý stres, nedostatek pohybu, chemicky modifikovaná potrava, hormonální léčiva a umělé vakcinace na naší vitalitě, plodnosti a potomstvu již neudělali dost.
Smysluplný život tkví v ukončení a nevytváření dalších nedorozumění, bojů či paradoxů. Čím větší vychýlení harmonické rezonance, tím větší potenciál k jejímu obnovení, přičemž jakákoli zdánlivá nerovnováha, je vždy zapracována do symfonie celku za vniku nové, obohacené rovnováhy.
Ve smyslu soudobé filosofie obyčejně jen třídíme myšlenky dávných myslitelů, utvářejíce odlišné mozaiky s využitím stejných střípků. Pečujíce tak o svou duši, připravujeme se na smrt, jenž je „horizontem událostí“ našeho života. Pokud bychom dohlédli za nám zapovězenou hranici vesmíru či smrti, iluze reality a života by se rozplynula a velkolepá kosmická hra bezpočtu poznáníplných, vzájemně prolínajících se životních příběhů a šarád by došla svému konci. Třebaže smrt jest protikladem narození, vesmír ani život svůj protiklad neznají, vše je však intenzivnější a krásnější dík domnělé dočasnosti.
Děkuji pravidlům, kterým mne jako malého velcí učili, abych mohl zkoumat a tu a tam se zvědavostí škádlit jejich hranice; lesu ve kterém smím běžet, řece v níž mohu plavat a horám po kterých je mi dovoleno chodit, jenž poskytují mi čarokrásný, nekonečný časoprostor k bloumání a hloubání nad mystérií života; každé živé bytosti, skrze kterou mohu poznávat sám sebe; nadbytku a všelikerým „atrakcím“, jenž dávajíce mi možnost volby, obklopují mne věřím jen proto, abych uzřel jejich mělkou zbytnost, se kterou se mne pokoušejí rozptýlit od magických hlubin přítomného okamžiku a tím mne ponoukají jej vnímat; mé ženě coby trpělivému a křišťálově čistému zrcadlu nejstinnějších zákoutí mojí duše; své dceři, která s hravou bezstarostností a bezednou radostí dítěte, je mi průvodcem v krajině nepodmíněné lásky, učíce mne, že každý uvědomělý prožitek je příležitostí zakoušet štěstí a úžas na cestě k vlastnímu prameni. V mnohdy divokém víru vědomostí, zkušeností, zanícenosti a vášně, ocitám se nahodile v jeho oku – krajině věčného klidu a míru, kde veškeré rozpory a konflikty mizí, zatímco můj „všední den“ stává se v mnoha aspektech intuitivní osvěžující meditací, v rámci které jsem trvale osvobozen od „práce“.
Přítelem zvu člověka, jehož přístup k životu, smýšlení o světě a duševní naladění splývají s mým natolik, že zout boty svého údělu a směnit je za jeho, nezdálo by se mi být nijak zvlášť nepohodlným či nepřijatelným aktem. Obyčejně není jich mnoho a já považuji za nevšední požehnání, že pár takových lidí jsem potkal.
Trocha etymologie: uni-versum (z latinského uni = společný a verse = rytmus, odtud „verš“) → společný rytmus; ve-smír = vzájemný mír; mír (z ruského mir = svět); re-ligiozita (z latinského re = znovu a ligare = vázat, odtud ligamentum nebo-li šlacha) → znovu svázat; hřích (z řeckého „hamertein“ = minout, či mýlit se); z hlediska pojetí pohybu je pak výraz sport až příliš podoben slovu spor, zatímco pojem cvičení vyvolává představu bezduchého analytického opakovaní, jenž postrádá hlubší smysl; sousloví „užívej života“, není pak pobídkou k nekonečným radovánkám, ale smysluplnému a uvědomělému užití daru, jenž nám byl propůjčen.
„Tvořeni spletí virů, plujeme oceány kosmických vírů, neseni na voru své víry“…
Náboženství je soubor norem a hodnost, zakládající se na víře v nadlidský řád. Rozdíl mezi tradičním náboženstvím, novodobými věroukami a ideologiemi je čiré slovíčkaření, v rámci kterého panteon řeckých a severských bohů včele s Dyjem či Odinem, střídá Království nebeské, kde ve společnosti blahoslavených dlí Bůh, tedy otec, syn a duch svatý, zatímco věrozvěstové křesťanství, islámu, budhismu či konfucianismu (Ježíš, Mohamed, Buddha, Konfucius), jsou nahrazeni duchovními otci a průkopníky mísících se liberálních, socialistických, nacionalistických a kapitalistických ideologií (Marx, Engels, Rockefeller, Rotschield, Gates, Musk), vedoucí lidstvo spirálou útrap, zvanou pokrok.
Vytváří-li víra hranice namísto bezokrajového sjednocení, stává se živnou půdou nekonečna vleklých sporů. Neobyčejně složitou myšlenkovou gymnastiku vyžadují pak zvláště pře teistické. Existuje-li vševědoucí a nekonečně dobrý Bůh, proč připouští zlo a utrpení, třebaže je mu dopředou známo všecko počínání? Je-li svět dualistickým bojištěm boha a ďábla, nebe a pekla, ducha a hmoty, Bůh není jedinou suverénní mocností a kdo potom ustanovil řád tohoto klání? Jediný logický je výstup, připouštějící entitu nekonečně mocnou, ne však dobrou – na to však nikdo v historii neměl žaludek.
Osvobození se od teistického dualismu, poskytuje unipolární víra v univerzální zákon přírody a kosmu. Pozoruhodným příkladem takového vyznání je budhismus, jehož elementární princip lze shrnout do jediného pravidla – žádostivost je příčinou všeho utrpení; přestaneme-li cokoli chtít, můžeme mysl naučit vnímat svět takový, jaký je a přijímat život i smrt, nerozlišujíce dobré a zlé; osvobodí-li se člověk od veškerých tužeb, ani Bůh mu nemůže přivodit strast a naopak, staneme-li se otroky své touhy, ani všichni bohové vesmíru nás nemohou uchránit trápení; uhasíme-li oheň své žádostivost, naše mysl vstoupí do osvíceného stavu nirvány a třebaže tělo bude nadále zakoušet mnohé nepříjemnosti, duše tím nebude strádat. Smyslem kosmu v tomto pojetí, je osvobodit kolektivní mysl živých bytostí, uvězněných v reinkarnačním cyklu soužení. Meditací, napomáhající dosažení stavu klidné a průzračné mysli, stává se pak jakákoli činnost, od dechových cvičení, tvorby písečných mandel či krášlení bonsají, přes běh po lese, plavání a muškaření v řece, vaření, zahradničení, vinaření či včelaření, po chvíle ve společnosti dětí a blízkých přátel, až k samotné, ničím nepodmíněné, skromné prostotě bytí v přítomném okamžiku.
Cokoli děláme, děláme obyčejně pro „své já“, které neexistuje. Když běžíme lesem, plaveme řekou nebo tu a tam, odložíce nánosy své dospělosti, svobodně dovádíme po boku dítěte, na určité úrovni vědomí není jasné hranice mezi subjektem a objektem ani tím kdo na koho působí, načež my sami stáváme se tak lesem, řekou a dítětem. Ve smyslu prolínajících se toků časoprostoru, ovlivňuje pak přítomnost mé budoucí i minulé „já“, zatímco ten, který píše tyto řádky, je zároveň stařečkem na sklonku života i právě narozeným dítětem.
Síla davu jde na vrub síly jednotlivce. Dospívající lidstvo spočinulo na scestí, jenž rozhodne zda staneme se technickou odlidštěnou společností, která patrně bude sama sobě zhoubou, nebo v sobě budeme znovu objevovat koherenci interneuronových sítí mozku a srdce a proměníme se tak opět ve vznešenou civilizaci božských bytostí.
Vypadneme-li z univerzálního rytmu rozšířených obzorů, žijeme v hypnóze zúžené perspektivy. Naše děti, věnujeme-li jim svou přítomnost, nám neustále vytrvale připomínají společnou symfonii, jejíž podstatou je láska a milování. Pohlédneme-li do očí právě narozeného dítěte, spatříme zázrak – nekonečně čistotou, nikoli však prázdnou, dokonale klidnou, plně uvědomělou duši božské bytosti, jejíž tělesnou schránku, třebaže nedávno byla jen párem nepatrných buněk, tvoří dýchající plíce, tepající srdce a magicky myslící mozek, coby nejsložitější známá struktura v pozorovatelném vesmíru. Onen pohled však mnohdy vyhasíná s tím, jak zvolna upadáme do kolektivní hypnózy zdejší pozemské superhry.
Na své vlastní orbitě teorie všeho, univerzálního řádu, jediného boha či nejčistší pravdy, krouží fyzik, biolog, teolog a filosof každý kolem téhož ohnivého středu, který není, ale musí se stát. Pouze v dogmatickém pojetí úzkých obzorů se jedno snaží „porazit“ druhé, načež neuvědomělá mysl má pak onu ničivou moc proměnit víru, evoluci a vědu a jejich potenciál sjednocovat lidstvo, v nábožensko-rasisticko-jaderný rozvrat. Příčinou takových svárů je však pouze skutečnost, že každý lidmi vytvořený jazyk má ze své podstaty vždy své limity – lásku nelze uvěznit do matematické rovnice a výpočty jenž posvěcují kvantovou mechaniku či obecnou teorii relativity, nelze obratně vyjádřit za pomoci slov.
Třebaže existují mnohé podoby podmíněných závislostí (vztahy na podkladě disharmonické rezonance, jejichž nezbytnou součástí jsou nekonečné ujišťování o vlastní sebehodnotě, potřeba pozornosti, okázalé skutky, sladkobolná slova a fyzický kontakt), jenž s oblibou berou na sebe podobu lásky, jediná láska jest nepodmíněná (bezvýhradný, čistý a hluboký pocit vzájemnosti na podkladě harmonické rezonance).
Známý výrok „a neuveď nás v pokušení“, skýtá ve svém původním znění na stránkách aramejského otčenáše „dej, ať se nenecháme strhnout povrchem věcí“, prostor k poněkud pestřejšímu filosofickému zamyšlení. V tomto smyslu se před námi v praktické rovině našich životů, zeširoka rozprostírá možnost volby (dnes možná patrnější než dříve), dát se úhlednou, byť jednookou cestou intelektu a egoismu, na které se lidé, tak jako oni „dva starší pohádkoví bratři – Chytroslav a Silomil“, věnují výhradně věcem povrchního, hmatatelného, měřitelného a ohraničitelného charakteru, ztrácejíce tak mnohdy perspektivu rozšířených obzorů, neb jsou nevědomky prokleti mistrnou iluzí čarodějky jménem Mysl, která svými mocnými kouzly přelud takzvané objektivní reality neustále přetváří. Lze se však také vypravit po mnohaúrovňové mlhavé vrstevnici otevřeného srdce (hrdosti, srdnatosti, kuráže – z francouzského „coeur“, nebo-li srdce), jejímž věrným vytrvalým poutníkem je “nejmladší z bratří – bezelstný prosťáček Honza“, který nechaje věci plynout, mimoděk odkrývá jejich jedno-duchou podstatu i hlubokou sounáležitost a pěstujíce tak v sobě vhled do bezokrajové vzájemnosti událostí, plnými doušky zakouší přítomnost všeobjímajícího klidu a míru. K rušivému či nadbytečnému pak stačí jen otočit se zády (odmítnout již předžvýkané, pokud nám nechutná). Vše ostatní bude přidáno. Tok života neustále proudí a pozbývá smyslu pokoušet se jej pevně uchopit, vynášet všelikeré soudy a hodnocení v klamné představě naší omezené mysli, že něco nějak je, bylo, bude, může nebo mělo dopadnout. Vše je již dáno (tak jako je v semenu obsažena veškerá dokonalost rostliny). Svobodná vůle spočívá pouze v možnosti zvolit si úroveň vědomí, ve které dějstvím našich životů procházíme. Kolektivní hypnóza převládajícího povrchně/materiálního paradigmatu, stává se již natolik hustou a neúnosnou, neboť stále častěji vytvářeje situace, které nemají intelektuální řešení, jest namísto kýžené svobody paradoxně nositelem tísnivých pocitů bezmoci, bezvýchodnosti a beznaděje, jenž obvykle zaplavují nižší úrovně vědomí. Nenacházíme-li „králičí noru“ na úrovni rozumu, nezbývá než se odvolat u vyšší prapůvodní instance srdce, neb naše duše nejsou ničím jiným, než tenkou nitkou společného toku světla, které se v podobě prchavých záblesku živých bytostí, odrážejí od zvlněné hladiny řeky časoprostoru, pokoušeje se o vyladění stavu harmonické rezonance.
Připusťme, že tento vesmír je laskavý, nikoli zlomyslný a bažíce po poznání, umožňuje existenci právě takových bytostí, které v sobě obsahují zárodky řešení situací ve kterých se nacházejí, tedy bytostí kompetentních naplnit smysl svého bytí. Naše duše v nekonečných cyklech reinkarnace pak navracejí se na tento svět, aby vnímaly, poznávaly a prožívaly opojný zážitek smyslného života či výjimečně si jej odpíraly, přičemž naše smysly i slova jsou pouhými omezenými nástroji k popisu skutečnosti, jenž sama zůstává tajemstvím. Duši dítěte netřeba vychovávat, ochočovat či jinak vysoušet. Stačí jí jen nabídnout vhodný prostor a v rámci tohoto prostoru stát se průvodcem, který vždy stojí na straně dítěte. Průvodcem, který jej nechává dokončit a se zájmem pozoruje a vnímá energetické fráze, jenž kolem sebe dítě vytváří. V rámci těchto frází stává se pak pro dítě mnohdy elementární výzvou dítěte, vyladit symbiózu energetického pole matky a otce coby svých, v době spontánního přirozeného utváření fundamentálních podvědomých schémat vnímání, myšlení a jednání, obyčejně nejdůvěrnějších společníků. Poryvy energetických proudů nám nejbližších bytostí, neseme si pak v nejhlubších vrstvách svých neuronových sítí po celý život, vybíraje si pro danou chvíli nejlépe tu vlnu, která nám nejvíce lahodí a nese náš přirozený potenciál k dosažení klidu, míru a harmonické rezonance.
Konec života, tedy zanechání naší mysli a těla, coby smrtelného avatara poznání naší nesmrtelné duše, je zrovna tak jako neurčitý počátek našeho bytí, velikým tajemstvím. Neb kdy vlastně se staneme? Jsme vajíčkem (přicházejícím na svět již s narozením našich matek) či spermií (jež neustále rodí se v tělech našich otců)? Prvotní buňkou, která vzniká v okamžiku jejich spojení či až shlukem buněk jejího následného dělení? Tepajícím srdcem či vnímající neurální sítí rostoucí v lůně našich matek? Jak definovat konec, schází-li definice počátku? Jen dík iluzi naší dočasnosti a oddělenosti je svět tak úchvatným prožitkem, třebaže ve skutečnosti náležíme k jedinému, věčnému, ze sebe se znovurodícímu celku přírody kosmu. Rozhovor člověka a světem je více než-li vztah mezi subjektem a objektem, neboť si soupatří. Smyslem je vést vzájemný rozhovor pravdivě a věrně a podílet se tak na rozvoji kolektivního poznání, pečujíce o naši společnou duši. Z tohoto pohledu není třeba se jakkoli soužit výčitkami minulosti či obavami budoucnosti. Stačí pouze přijímat jejich hodnotu pro přítomný okamžik s vědomím, že případné omyly a strasti, vedou-li k poznání, jsou možná tím nejdůležitějším co prožíváme, neb mnohdy právě díky nim tu a tam objevuje se pravda. Čas a prostor jsou pouhým klamem projekce reality, kterou utváří Veliké nyní (neexistuje žádný začátek ani konec, jen věčné, bezbřehé, nedělitelné bytí).
Zamyslím-li se tu a tam, vychutnávaje si sklenku vína při pohledu do ohně, nad růstem hroznu a dřeva, jež na počátku byli pouhou v semenu dřímající informací, životem a evolucí kvasinek, alchymií, která tyto tři substance přetváří v celek, uhlíkovou biologií, křemíkovou technologií, kosmickým vesmírem světa, neurálním kosmem mozku a sluncem, které celý tento fascinující kolotoč poznání, jenž vzal na sebe podobu právě probíhající chvíle a myšlenky, pohání, nezbývá než zalapat po dechu, neb konečně i měsíční svit a teplo ohně, nejsou než odrazem sluneční energie.
Vědomí je polem všeprostupující, vševědoucí, neomezené, věčné, univerzální energie kontinua, které se od nebytí k bytí projevuje ve formě hmoty. Hmota a její vývoj dávají vznikout dimenzi času a prostoru. Čas a prostor mají potenciál utvářet prolínající se etáže reality, nemají však moc vytvořit nehmotné vnímavé vědomí duše, které coby fragment božství osídlují hmotné formy o rozmatité uspořádanosti, za vzniku života – neměnné pole vědomí působí na proměnlivé pole časoprostoru, jehož je rámcem a do něhož se promítá v podobě života, který je jejich vzájemnou interakcí. Smyslem života je rozvoj uvědomění, v rámci kterého je absolutní nelineárno, poznáváno omezenou pozorností lineárna. „Jsme konečnou kapkou vody, která úderem velkého třesku o hladinu oceánu nekonečna, získala podobu a vědomí, aby se po své pouti světem, obohacená prožitkem existence v oblacích, krystalech sněhové vločky, tocích vod, pletivech rostlin či tkáních žvířat, opět navrátila beztvaré věčnosti“. Naše duše přicházejí na svět, nacházeje se na rozličných kvalitách úrovně vědomí (obr. 1), jenž odpovídají aspektům karmickým, vymezujíce nám počáteční spektrum frekvencí, ve kterých jsme schopni vnímat události časoprostoru. Každá duše rodí se do takového času a prostoru, který jest pro její rozvoj příhodný. Každý prožitek od okamžiku početí, je pomyslným lanem po kterém lze stoupat či sestupovat po úrovních vědomí. Smrt je nezvratitelným opětovným setkáním duše, a její za života nabyté energetické úrovně, s polem absolutna, které coby vnější zrcadlo všech dimenzí reality, zaznamenává každou událost či myšlenku uvnitř kosmu a odráží ji v podobě karmy. Na nejnižší energetické hladině, nachází se individuální egaplnné oddělené vědomí, ohradičené v čase a prostoru, omezené na lineární vnímání údálostí. Ego není nepřítelem, ale evolučním dědictvím, v rámci kterého spolu bytosti na nižších úrovních existence soupeří, neboť dosud nenalezly vlastní zdroj energie. Na nejvyšší energetické hladině, spočívá neosobní egaprosté vědomí, jenž existuje mimo prostor a čas, schopné vidět svět v nelineárních souvislostech absolutna. Neexistuje zde osobní vůle, jen nekonečně moudrá a jemná ruka přítomnosti. Člověk překonává iluzi duality dobra a nedobra, pravdy a nepravdy, lásky a nelásky či bytí a nebytí coby příčinu veškerého utrpení a stává se čistým nástrojem božské přítomnosti, pozbývaje své osobní touhy i strachy, přestávaje viňit sebe sama i vesmír z vývoje věcí a událostí, které chápe a přijímá jako příležitost k péči o duši – pocity utrpení či zloby, blaženosti a extáze mizí, stejně jako potřeba cokoli hodnotit, soudit, vysvětlovat, dokazovat či obhajovat, neb vše je již dokonalé. Lež je jen nepřítomností pravdy, nenávist pouhou nepřítomností lásky – samy o sobě neexistují a nemají na absolutní povahu pravdy a lásky žádný vliv. Pravdu a lásku nelze vytvořit ani zničit, lze je jen odkrýt, upřesnit a rozvíjet. Každý okamžik osahuje omezení a příležitost. Příhody jenž se na nížších zúžených perspektivách vědomí zdají být nositelem negativního náboje, nesou v sobě ve skutečnosti vždy pozitivní potenciál, který lze spatřit na rozšířených horizontech úrovní vyšších, kde mohou být zasazeny do kontextu – individuální či kolektivní tragédie nebo katastrofa na dočasném životě, bývá karmickým přínosem pro věčnou duši. Kolektivní i individuální hladina vědomí života, lidstva a jedince v prolínajících se příbězích evoluce, historie a osudu člověka zvolna roste, třebaže kolísá dle biologické komplexnosti, fyzické kondice a duševní vyzrálosti a je tudíž nezbytné ji neustále vylaďovat zvědomováním, nacházením a vytvářením drobných, zdánlivě obyčejných projevů laskavosti a lásky. Obklopujme se lidmi, texty a písněmi, které mají vysokou úroveň uvědomění – jedná se však pouze o „iluzi mediátora“, jehož hodnota leží vždy jen „v oku“ pozorovatele – veškerá energie tedy vychází zevnitř. Stoupejme po úrovních vědomí, neberme si nic osobně, vše dělejme jak nejlépe v daný okamžik dovedeme, nehřešme slovem, setrvávejme v přítomnosti a nevytvářeje si domněnky o minulém či budoucím, učme se přijímat, odpouštět i bezpodmínečně milovat, zachovávejme stoický klid tváří v tvář nejnáročnějším chvílím, žijme opravdově, pěstujme svoji vznešenost, nenechme se ovládnout povrchem věcí, uchopujme neuchopitelné, propojujme oddělené a objevujme a kultivujme božskou podstatu své duše.
Obr 1. Mapa úrovněmi vědomí
Představte si svět, z něhož není úniku… Věčnost zbavena koloběhu zrodu a zmaru, kde nebyl by důvod pít vodu, okusit jídlo, plodit děti, milovat se a poznat lásku… Pokud by chyběly konce, scházel by prostor pro nové začátky, přičemž by se vytratila i nutnost poznávat a vyvíjet se… V čem by potom spočíval smysl a radost ze života? Stářím neomezený život, jenž skončen mohl by být pouze následkem neblahé události (poraněním, pádem, utonutím či sežráním), byl by pak pouhým předpokladem k nekonečné zbabělosti… Všechno co je na světě krásné, jest díky dočasnosti… Že každý kdo se narodil i posléze umírá, je tedy nevyhnutelné i správné… Člověk, lidstvo, Země, Slunce, Galaxie… To vše je konečné, přičemž každý z nás, ať už jeden po druhém či všichni najednou, tu jednou nepozbudeme ničeho většího, nežli své vlastní existence… Pokud se člověk coby jediný známý tvor, který kdy ovládl oheň, popsal evoluci, zkoumal atom, pohlédl na Zemi a vzlétl ke hvězdám, stane sám sobě zhoubou, bude to velice dobrou bajkou, jejíž pointou jest přímá úměra mezi rychlostí vývoje a tolerancí chyby… Bezpečnostní protokoly kosmu, které spočívají v neustálém balancování moci a zodpovědnosti, pro kohokoli kdo chtěl by kráčet ve šlépějích Boha, jsou vskutku důmyslně postaveny… Konání člověka může být jakkoli nevědomé, hloupé a zkázonosné, nikdy však v rozporu s přírodními zákony, neboť vývoj nás samotných, jakožto i naše vnímání, myšlení a jednání, jsou ohraničeny rámcem univerzálních pravidel a omezení, uvnitř kterého prožíváme svoji zkušenost a poznání… V pomyslném ráji, kde navěky chodili bychom bosí lesem, čerpaje svou energii ze slunečního svitu, obdivujíce lišku jak něžně a láskyplně mazlí se se zajícem, scházel by světu nezbytný tlak coby základní stavební kámen vývoje a poznání… Bez třecích ploch a občasných srážek, nebylo by nad oceán vyzvednuto žádné pohoří, z něhož se lze rozhlédnout… I liška, zajíc, les a celá ohromující a dechberoucí rozmanitost života by vzala za své, neb to vše vyvíjí se až coby adaptace na tyto tlaky… Takový svět bez konce, děsí mne více nežli má vlastní konečnost… Sic byl v našem vědecko-technologickém světe boží hněv vystřídán hrozbou atomové apokalypsy, na světě se ve skutečnosti není čeho obávat – vyjma strachu samotného… Bezprostřední, přirozená a smysluplná smrt, jak ji navrhla příroda, nezdá se mi ve srovnání s vleklým a nedůstojným umíráním člověka na bílém lůžku, polykajícího bílé pilulky, obklopeného bílými plášti, nijak zvlášť krutá…
Výstup I: Časoprostorová síť kosmu je utkána fyzikálními zákony… Fenomén náhody je jen zástupnou konstantou, kterou z perspektivy úrovně našeho bytí, vyjadřujeme omezení svých kognitivních funkcí, uvažujeme-li o neuchopitelném toku událostí… Je-li gumová kačenka vhozena do oceánu, její trajektorie je výslednicí nepřeberného množství nenáhodných faktorů a jejich interakcí – činnost měsíce, mořské proudy, ploutve velryb, lodní šrouby… Aplikujeme-li obdobný princip na naše vlastní vnímání, myšlení a jednání, lze si je teoreticky představit coby spletenec neurochemických programů, které se od našeho uhnízdění v mateřském lůně, po naše spočinutí v náruči zemské, dle daných přírodních zákonitostí v každém okamžiku aktualizují… Není v tomto smyslu svobodná vůle pouhou iluzí?? Není kniha našich životů již napsána, třebaže musí být čtena stránku po stránce?? Nenachází se člověk, lidstvo i svět v jediném možném výsledném bodě své poutě poznání, právě jako ona gumová kačenka??“
Výstup II: Dokonalý harmonický svět, plný zdravých, krásných, svobodných a vznešených bytostí, žijících v pravdě míru a lásce, poskytoval by pramálo příležitostí k rozvoji poznání, neb právě ony takříkajíc „nedokonalosti“, spoluutvářející tento prostor, doplňují jej o nezbytné prožitky, podněcující k myšlení, vědění, uvědomění, moudrosti a duchovnímu růstu – abstraktní harmonii si lze představit jen díky reálné disharmonii, coby referenčnímu bodu ke kterému ji lze vztáhnout… Všelikeré ty „malé“ události našich životů, nejsou než hnojivem odpovědnosti, cti, morálky, opravdovosti a lásky, zúrodňujících naši duši, která je jediným prostorem, kde lze tu a tam pocítit klid a mír, zakoušeje „ráj na Zemi“… Koloběh smrti a narození je nejúčinějším nástrojem evoluce a uchovávání života… Navzdory všem těm povrchním půtkám o energii, které na nižších úrovních vědomí vytvářejí zvláště silnou iluzi bezútěšného boje, jsem bytostně přesvědčen, že naše magická mysl a báječné tělo, nebyli nám propůjčeny pouze k tomu, abychom hledaly stále propracovanějších způsobů, jak přesněji a silněji hodit jeden po druhém kamenem, a že skutečným, na pozadí tiše ale spolehlivě bublajícím motorem vývoje, je vzájemnost a spolupráce… Horizontem života je pokojné přijetí smrti (nebytí), horizontem smrti pak pokojné znovuzrození do života (bytí)… Na všech svých vrstvách a úrovních, skýtá život fascinující zkušenost, kterou budu mile rád dále prohlubovat… Pokud jde o smrt, strach z neznámého je zvolna nahrazován zdrženlivou zvědavostí…
Výstup III: Na čím pokročilejší duševní úrovni se jedinec nachází, tím důmyslnějšímu přezkoumávání svých ctností je vystavován, aby tak byl stimulován k jejich dalšímu rozvoji, na své pouti k osvícení… Představa karmického trestu je tedy mylná ne-li dokonce obrácená naruby… Copak je možné, aby byl Ježíš před svou nejproslulejší reinkarnací tím nejzkaženějším hříšníkem, který by si coby karmickou odplatu vysloužil dřevěný kříž a trnovou korunu??“
Výstup IV: Poznání a pravda jsou všudypřítomné a lze je tedy nalézat v každičkém aspektu života – na stránkách knih či v pohárech vína, při poklidné meditaci a modlitbě i v extázi a hříchu, na vrcholu sil, zdraví, nadbytku, blaha, radosti a štěstí či v údolí vyčerpanosti, nemoci, nedostatku, bolesti, zármutku a strasti, v objetí lásky i úderu protivníka, ve zrození či ve smrti…
Výstup V: Pozbudeme-li svého ega a žádostivosti, tedy potřeby komukoli, včetně sebe sama cokoli dokazovat (svoji sílu, úspěch, vliv, velkorysost, něžnost, moudrost čipokoru), pozbude existence nás pro svět i světa pro nás smyslu…
Výstup VI: Radostí i strastí, prostorem i vězením, požehnáním i prokletím budiž každému, že sám se sebou musí tu pobývat…“
Výstup VII: Rodiči, přáteli, partnery a zejména dětmi, obdarovává nás příroda, abychom se učili jeden od druhého a tímto rozvíjeli a kultivovali své poznání… Že tváří v tvář dítěti těšíme se pohledem na zázrak, pochopíme mnohdy až když jej znenadání ztrácíme z dohledu…
VIII: Buď vděčný za to co je, bez úzkosti uč se přijímat všelikeré domnělé vady, nedostatky, pochybení a selhání, i to že ne vše odehráváse vždy podle představ tvých… Dokonalost života ukrývá se v nedokonalosti…
Výstup IX: Rozmlouvá si tak náš vesmír se svým sousedem… Jak to jde? U mě už pár miliard let klid… Co u tebe? Pořád se něco děje… Před chvílí se mi na jedné bleděmodré tečce usadila skupinka hloupých, přerostlých, uřvaných, vzájemně požírajících se ještěrek, a kdybych po nich nemrštil kamenem, byly by tady ještě dnes… No a co teď? Vystřídala je docela nadějná parta chytrých opiček, ale zatím jen dělám co můžu, aby se navzájem nepozabíjeli a tu bleděmodrou tečku nevzaly s sebou… To víš, děti…
Výstup X: Jak jen stanovit chvíli našeho příchodu na svět?? Jsme snad mladičkou otcovou spermií či letitým matčiným vajíčkem?? Nejsme-li ani jedním, je tedy náš život vykoupen jejich smrtí (obé jsou přec živé)?? Procitáme-li na svět v okamžiku jejich splynutí, byla ta změť několika buněk, zárodečných listů, primitivního srdéčka a neurální lišty opravdu již námi?? O nic lépe neuchopitelný je odchod – nastává se ztrátou vědomí (k té dochází každou noc), posledním výdechem, úderem srdce, neurálním zábleskem či regenerující buňkou (tyto události však obyčejně nadcházejí ve zcela různý okamžik)?? A třeba ona těla nejsou než důmyslnou matricí, na které se projektuje věčná duše univerza, jejíž část se na chvíli odštěpuje, aby tak mohl vesmír skrze nás (kteří jsme navždy jeho součástí), poznávat sám sebe… Obdobně jako je televizor coby hmotný nástroj o omezeném bytí, pouhým přijímačem nehmotného věčného a všeprostupujícího signálu, na kterém je možné vyladit a vizualizovat konkrétní program nebo-li frekvenci… Obdobnou optikou lze také nahlížet na tradiční buddhistické nauky, opírající se o víru v reinkarnaci, čili přihlášení se k původnímu „uživatelskému účtu“ pod jedinečnými „přihlašovacími údaji“, získavše přístup k opuštěnému „cloudovému úložišti“, sedíce však v jiný čas, na jiném místě, u jiného zařízení… Ať je tomu jakkoliv, narození a smrt jeví se být čímsi záhadným, povahou jen těžko ohraničitelným… A tak za možné logické vyústění lze pokládat, že život každého započal již s počátkem života samotného, kdy jen na kratičko vyčleňujeme se, abychom sehrály svůj verš coby součást písně celku…
Výstup XI: Ve světě, elektronů jež mohou být jak vlnou tak částicí, černých děr dosahujících hmotnosti 30 miliard Sluncí, neutronových hvězd rotujících 700 krát za sekundu, nezničitelných želvušek, a civilizací kde 2 rozhodují o bytí a nebytí 8 miliard, přesahují meze možného i tu nejbujnější fantazii…
„Manažer trávil svoji dovolenou v malé vesnici na pobřeží oceánu… Během raní procházky potkal rybáře… Ten seděl pod stromem, v síti měl několik pěkných ryb a v ruce rozečtenou knihu… Jak dlouho ti trvalo nachytat ten pěkný úlovek? Zeptal se manažer rybáře… Chvilku… Odpověděl rybář… Proč tedy nezůstaneš na moři déle a nenachytáš víc ryb? Mám dost na to, abych uživil rodinu a pár jich dal přátelům… Nemám mnoho starostí, rád dlouho spím, hraji si s dětmi, trávím čas se ženou a večer tu a tam chodívám do vesnice, kde si s kamarády do noci u ohně povídáme a pijeme víno… Ale mohl bys pořídit loď a vyjet na moře za větším úlovkem… A k čemu to? Vydržíš-li dlouho usilovně pracovat, časem pořídíš více lodí, založíš rybářskou společnost a zaměstnáš mnoho lidí… A potom? Budeš bohatý a úspěšný… K čemu bohatství a úspěch? Můžeš odejít na odpočinek, odstěhovat se do malé vesnice na pobřeží, vysedávat na pláži a číst si… Ráno budeš dlouho spát, hrát si s dětmi, užívat si chvíle se ženou a večer občas zajdeš do vesnice, kde budeš bezstarostně popíjet víno a s kamarády si povídat u ohně…“ úryvek z knihy: Čtyřhodinový pracovní týden
„Když ráno vstaneš, přemýšlej chvíli o tom, jaké vzácné privilegium je být naživu – dýchat, myslet, užívat si, milovat… Uč se chtít, ne aby se věci přizpůsobovaly tvým touhám, nýbrž aby se tvétouhy přizpůsobovaly věcem… Přijmi pak věci, na které tě osud váže, miluj lidi, s nimiž tě svádí dohromady a dělej to celým svým srdcem…“ Marcus Aurelius Antonius
„Ať říkáte cokoliv, mluvíte o sobě… Ať děláte cokoliv, zmoudření se nevyhnete (v tomto životě nebo příštím)… Každé takzvané selhání jest nejcennějším hnojivem, které vyživuje strom vašeho poznání…“ Marcus Aurelius Antonius
„I kdybys měl být živ tři tisíce let a třebas i desetkrát tolik, buď přesto pamětliv toho, že nikdo neztrácí jiný život než ten, který právě žije, a že jiný život nežije než právě ten, který ztrácí…“ Marcus Aurelius Antonius
„Vše co jest ve shodě s přírodou, jest dobré…“ Marcus Aurelius Antonius
„Každou neblahou událost přijímej a vítej coby plát oceli, který stvrzuje tvé duševní brnění…“ Marcus Aurelius Antonius
„Když toužebně vyhlížíš blízkého člověka, pozor dej bys nevydával tlukot svého srdce za dusot kopyt jeho koně…“ Marcus Aurelius Antonius
„Cokoli slyšíme, je názor, nikoli fakt… Cokoli vidíme, je úhel pohledu, nikoli pravda…“ Marcus Aurelius Antonius
„Často jsem litoval svých slov, ale nikdy svého mlčení… Řeč je mocným nástrojem, jehož užívání by mělo být pěstováno coby zodpovědné umění…“ Marcus Aurelius Antonius
„Texty, písně a poezie, jsou myšlenkovým, emočním a duševním mostem mezi lidmi, napříč časem a prostorem…“ Marcus Aurelius Antonius
„Ať už jsou tvé děsy jakékoli, pamatuj že ty ani tvoji milí zde nezanecháte víc než-li svůj život, který zde dříve či později zanechat musíte… Jakékoli strachy pošlapávající v mezidobí zrození a smrti naši vznešenost, jsou zcela zbytečné… Marcus Aurelius
„Pokud jste poznali něco víc, než je čest, pravda a láska, pak o to usilujte ze všech sil… Pokud ne, není důvod následovat nic menšího… Marcus Aurelius Antonius
„My, děti Země, jsme tu jen na krátké návštěvě… Nikoli k pohodlnostem, ale abychom stejně jako obilné klasy, vinná réva, včela či kůň, posloužili svému účelu… Údělem lidským budiž rozvíjení ctností nejvznešenějších – umírněnosti, moudrosti, opravdovosti a laskavosti… A třebas bychom měli položit svůj život, žádná výzva a útrapy s ní spojené, nepřevyšují sílu dřímající v každém člověku, aby tyto ctnosti v sobě nalezl a zachoval…“ Marcus Aurelius Antonius
„Hněv je plodem slabosti, nikoliv mužnosti… Spíše nežli na jiné, uč se kriticky pohlížet sám na sebe, bys uzřel své chyby a mohl ses stát lepším…“ Marcus Aurelius Antonius
„Lidé si mnohdy naříkají na krátkost života… Je však rozdíl mezi tím dlouho tu pobývat a dlouho žít, stejně jako je rozdíl mezi tím zda-li loď pluje, či je-li pouze zmítána větrem a vláčena vlnobitím… Zamysli se, kolik jen času obětuješ pošetilostem, vášním, marnivostem, žádostivosti, rozkoším, touze po slávě a moci, věcem a statkům, rozepřím, svárům, obhajobám a soudům, či službě a péči o štěstí jiného, a jak málo užíváš si sebe sama a jsi pro sebe samého sám sebou… Život je uměním, jemuž je třeba učit, zejména pak je třeba učiti se umírat…“ Seneca
„Jak smutný je život těch, kteří zapomínají na minulost, zanedbávají přítomnost a děsí se budoucnosti… Jak vrtkavé, pošetilé a neklidné je štěstí klíčící ze semene žádostivosti… Štěstí plné útrap z nedostatku či strachů ze ztráty… To pocítí každý jeho pěstitel s podzimem svého života… Seneca
„Nezaměňujme ušlechtilý klid pramenící ve vyzrálé moudrosti a bídnou strnulost rodící se z lenosti a omrzelosti životem… Seneca“
„Aby něco mohlo vzniknout, něco musí zaniknout…“ Anaximandros
„Lidé si přejí dojít zasloužilého věku a když pak přijde stáří, žalují na ně… Jak hloupé… Vše do kdys rostlo a kvetlo, musí přes zvolna uvadnout… I tuto úlohulze však činit pokojně, prospěšně a důstojně… Cicero
„Moudrost je prosta žádostivosti… Hněv je tedy vždy nemoudrý, neb je žádostiv fyzické či duševní bolesti bližního… Lékem pro nemoudrou, žádostivou a hvěvivou duši jest filosofie…“ Cicero
„Opravdovým přítelem jest ten před kým můžeš být takovým jakým jsi sám před sebou, avšak udělal bys pro něj více nežli sám pro sebe…“ Cicero
„Jediného člověka klade příroda v den zrození holého na holou zemi, aby hned plakal a naříkal… Jaká to pošetilost domnívají-li se někteří, že od takových začátků byli zrozeni k pýše… Ostatní živočichové rozvinou hned své nadání… Jedni rychlého běhu, druzí prudkého letu, jiní hbitého plování… Člověk neumí nic… Jedinému jemu byly do vínku uloženy pláč, zhýčkanost, ctižádost, lakota, nesmírná touha po životě, tíhnutí k pověrčivosti, péči o hrob ba i o záhrobí… Žádný jiný tvor nemá chorobnější touhy po majetku, zmatenějšího strachu a dravější zuřivost… Plínius
„Prostředí v němž žijeme a lidé jejichž společností se obklopujeme, nemohou v nás rozvíjeti jiných vlastností, než-li těch, jejichž zárodky neseme si od svého zrození v sobě… Les v nás může rozvíjet schopnost běžet, voda plavat, hora šplhat, létání je nám však zapovězeno… Stejně tak skrze jedny bytosti učíme se naslouchat, pomáhat, pečovat, a milovat, skrze druhé pak můžeme lhát, podvádět a ubližovat – ovšem pouze máme-li ve svém nitru uloženo takové sémě…“ Sókratés
„Podle mého mínění není ničeho ušlechtilejšího a krásnějšího, něž-li rozmýšlení o životě a o tom jak jej učinit dobrým… Vše ostatní jsou malé věci… Bez filosofie a poezie lze žít, otázkou je nakolik smysluplně… Sókratés
„Existuje jen jedno dobro, a to je vědění… Existuje jen jedno zlo, a to je nevědomost… Nenajdeš-li v sobě odvahu k pravdě a lásce, k čemu takový život?“ Sókratés
„Jsi-li sám v sobě pevný univerzálních mravních zásad kosmu, co ti záleží na názoru množství? Oplácet bezpráví bezprávím, není o nic méně bezprávím… Měj v úctě přírodní zákony, které tě přivedly na svět, stejně jako mravní zásady, zejména pak čest, odvahu, pravdu a lásku, jenž z tebe utvářejí bytost lidskou…“ Sókratés
„Chybami minulosti nelze obhajovat chyby přítomné…“ Seneca
„Poznej sebe sama a poznáš universum a jeho bohy…“ Thalés z Milétu
„Život je umění, jemuž je třeba se učit… Žij tak, jako by se tvé bytí mělo stát uměleckým dílem…“ Aristotelés
„Dobrá výchova vede k dobré vůli… Dobrá vůle k mravnosti… Mravnost k uvědomění… Uvědomění ke krotkosti a umírněnost… Krotkost a umírněnost nás přibližují k bohu… Schází-li člověku tyto ctnosti, stává se nejdivočejším a nejničivějším, ze všech živých stvoření…“ Aristotelés
„Třebaže obdivujeme tytéž hvězdy na noční obloze, nemáme tentýž cit a moudrost poznat stálici, vůli si ji vybrat a sílu udržet směr… Stejně tak je tomu se sdílenými mravními hodnotami, jenž nás spojují i rozdělují do proudů, které ač po různě klikatých trajektoriích, ústí do téhož moře… Tyto proudy po nějakou dobu v hlubinách kumulují svá napětí, než opět, obyčejně vlivem nevšedních událostí (epidemie, válka), v plné síle proderou se na povrch, kdese střetnou a promísí, čímž rekalibrují náš vnitřní kompas… Nejde o pranici dobra se zlem či hlouposti s moudrostí, jako spíše o tahanici nevědomosti a vědomosti… Zatímco vědomost nám propůjčuje odvahu vytrvat v pravdě a mravnosti i tváří v tvář nepohodlí, hořkostem i pekelnému ohni, nevědomost nás dříve či později ze strachu, zklamání či zármutku, nutí odvrátit zrak od hvězd a přijmout povrchní, pokřivenou iluzi… Ten který jest ošálen, pak poháněn těminejnižším zvířecími instinkty (strachem a agresí), snadno odhazuje svoji lidskost… Jak jen stár je omyl, že účel světí prostředky a kolikráte prokázalo pořekadlo, že cesta do pekla dlážděna je těmi nejlepšími úmysly, svoji platnost?? Užívá-li kdo nízkých prostředků, stává se nízkým…“ parafráze Aristotelés
„Zdravý, starý a pokorný žebrák je šťastnější, nežli mladý, chorý a žádostivý král… Tedy nikoliv mládí a bohatství, ale zdraví a skromnost jsou nezastupitelnými podmínkami radosti… Pěstuj skromnost ve věcech a střídmost v požitcích, otužuj své tělo i mysl a varuj se všech výstředností a prudkých hnutí, chceš-li dojít trvalé spokojenosti a pevného zdraví… Buď pamětliv toho, že všechny životní procesy nejsou než pohybem částí i celku…“ Platón
„Pečujme o naše tělo, duši i zemi, neb jsou jedinými místy, kde můžeme žít… Třebas má člověk pokušení sebe sama vyčleňovat, vždy byl, je a bude nedílnou součástí přírody, která jej skrze události zevního i vnitřního prostředí vybízí k moudrosti…“ Platón
„Cvič se v dobrovolné námaze, abys byl schopen snášet i ty nepříjemnosti, které na tebe dolehnou proti tvé vůli…“ Sóratés
„Navzdory upřímným snahám a přáním, ne každý problém má za svých stávajících podmínek rozumové řešení… Gordický uzel nelze rozplést… Lze vytáhnout kolík (změnit výchozí stav) či rozetnout provaz (užít sílu)…“ Alexandr Makedonský
„Mravný člověk je klidný ve slovech a hbitý v činech… Stojí-li před službou druhým, ať už u rodinného stolu či společenském úřadu, nezaobírá se toliko vlastním prospěchem a slávou, neb pouze pokorně táže se sebe sama, má-li ke svému úkolu potřebné vlastnosti… Mravnému člověku budiž každá nepravda cvičením v pravdě, nerovnováha v rovnováze, neklid v klidu, hojnost ve skromnosti, hloupost v moudrosti, hrubost v jemnosti, nevlídnost ve vlídnosti, nečestnost ve cti a neláska v lásce…“ Konfucius
„Co je neohebné, spíše se zlomí… “ Konfucius
„Chceš-li změnit svět, musíš napřed změnit sebe…“ Mark Twain
„Lež třikrát oběhne svět, zatímco pravda si teprve zavazuje tkaničky…“ Mark Twain
„Říkej co děláš a dělej co říkáš…“ Radkin Honzák
„Vidíte- li, že někdo vypadne ze společného rytmu, sjednoťte sním svůj krok a společným pohybem ho uvádějte zpátky… Toto čiňte tajně, protože jedině takové konání je láskou…“ Aramejský Otčenáš
„Mějte svět přes rameno, jako volný plášť…“ František s Assisi
„Příroda dala člověku rozum, aby se jí bránil, a srdce, aby se jí neubránil…“ Jean Galbert De Campistron
„Čím různěji lidé myslí, tím většího množství pravdy nashromáždí a v ní se také sjednotí… Různorodosti spíše nežli jednotnosti přibližují nás k pravdě, neb samotný vývoj jest přechodem od stejnorodého k různorodému…“ Jean-Marie Guyau
„Pohlédni, jak se člověk od dítěte a muže ke starci, mění v rozmezí života… Stejně tak proměňuje se vše živé od rostlin a zvířat k lidem, v horizontu evoluce… Prozkoumej vnitřní uspořádání živých bytostí (od květů orchideje, krku žirafy, ploutvekosatky či lidského oka) a poznáš, že inteligentní design není než pouhou iluzí povrchu…“ Richard Dawkins
„Z vývojového hlediska jsou ptáci potomstvem dinosaurů, velryby zas ratolestmi psovitých savců, anglický buldoček vlčím štěnětem a člověk bratrancem goril či orangutanů – taková je síla evoluce…“ Richard Dawkins
„Jsou-li boží děti vychovávány dětmi, těžko stanou se božskými dospělými… V prvém dějství (na všechno příliš mladí) učíme se blbostem, v dějství druhém (na všechno příliš staří) pokoušíme se osvobodit…“ Carl Jung
„Nenajdeš-li spokojenost sám v sobě, nenajdeš ji ani na opačném konci galaxie… Klidu a míru lze dosáhnout pouze uvnitř, zatímco neutišené události vnějšku, nejsou než cvičením v nalézání, rozvíjení a uchování duševní rovnováhy… Odlož tu a tam veškeré atrakce a rozvíjej schopnost nerušeně prodlévat v přítomnosti sám se sebou… Budeš překvapen, s kým se setkáš…“ Mahátma Gándhí
„Každý je jemný a zdvořilý, málokdo má však odvahu být srdečný a pravdivý… Mravnost je pravda, pravda je bůh… Ušlechtilý člověk, pevnýv principu nenásilí – ahinsa, s radostí zlo dobrem oplácí… Nehledě na strastijenž zakouší, staví veškerou sílu své duše proti nedobrému, vnímaje utrpení coby rozkoš, jenž pramení z nevyhnutelnosti milovat svět a každého živého tvora v něm, jako sebe sama…“ Mahátma Gándhí
„Pravda je, vždy byla a vždy bude pravdou, zatímco všelikeré nepravosti čeká dříve či později strašlivá zkáza a nicotná propast zapomnění… Je-li vznešený cíl dobýván pokleslými prostředky, stává se sám pokleslým…“ Mahátma Gándhí
„Sloužíme jeden druhému a to nás osvobozuje… Kéž nalezneme v sobě moudrost abychom poznali co je správné, vůli abychom si to zvolili a sílu abychom v tom vytrvali… Buď to co považujeme za správné dobré a pravdivé, je správné dobré a pravdivé pro všechny lidské bytosti nebo hvězda jíž následujeme není než klamným přeludem…“ z filmu První rytíř
„Leckdo věří, že pouze velké síly hýbou světem… Já přišel na něco jiného… Zjistil jsem, že spíše drobné, všední skutky prostých lidí, drží svět jak jej známe pohromadě… Obyčejné projevy laskavosti a lásky…“ z knihy Hobit
„Klid a pokoj přejí si ti jenž zažívají trápení, o tom ale oni nerozhodují… My rozhodujeme jen o tom co uděláme s časem, který nám byl dán… Tu a tam jen a pouze malé ruce mohou vykonat veliké věci…“ z knihy Pán prstenů
„I ta nejčistší duše je prstenem moci ovládnuta, nosí-li jej příliš dlouho…“ z filmu Pán prstenů
„Cokoliv zahraje některý z Valar (Manwë – pán větru, Ulmo – pán vod, Aulë – pán hmoty, Varda – paní hvězd, Yavana – paní života, Nienna – paní slz, Melkor – pán temnot), je Ilúvatarem (nejvyšším stvořitelem) začleněno do společné hudby coby nedílná i nezbytná součást celku písně…“ Z knihy Silmarillion
„Skutky laskavosti a soucitu zdají se nelítostnému vždy podivné…“ Z knihy Silmarillion
„O harmonii, kráse, pravdě, dobru a lásce není mnoho co říci, pokud trvají… Proto i jejich protějšky mají ve světě své místo a je tedy dobře, že jsou… Neb jen z oněch párů rodí se děj písně celku… Na počátku nic není zlé (ani Morgoth a Sauron nebyli)… Zlo není samojsoucí… Je jen důsledkem směsice strachu, strádání, sebelítosti a žádostivosti…“ J.R.R. Tolkien
„Údělem věčných je snášet hoře a čelit všem věkům světa až do jeho konce, zatímco lidé jsou obdarováni milosrdenstvím smrti…“ J.R.R. Tolkien
„Svět není rozdělen na dobré lidi a zloduchy… Každý má v sobě světlou i temnější stránku… Hloupí lidé dokáží být krutí… Chytří a nadaní lidé umí být mimořádně krutí… O tom jakými jsme nerozhodují naše schopnosti, ale naše volby…“ z filmu Harry Potter
„Slova jsou nevyčerpatelným zdrojem kouzel, schopných bolestně zraňovat, ale i léčit…“ z filmu Harry Potter
„V tomhle je celej ten váš kumšt… Zblbnout lidi, udělat z nich ustrašený a zbabělý zvířata… Mučit je tak dlouho dokud neztratí rozum a všechny smysly… Vy si myslíte, že já tak změknu a zpitomím, že pro strach zničím a zradím to jediné, co dává životu smysl? Vy si myslíte, že poctivýho chlapa můžete jen tak zlehka ztumpachovatět, až vám bude poslušně žrát z ruky? Takovou hanbu sám sobě neudělám…“ z filmu Hrátky s čertem
„Nad nikoho se nepovyšuj a před nikým se neponižuj…“ Z filmu pyšná princezna
„Nezáleží na tom, máte-li styl, pověst nebo peníze, pokud nemáte dobré srdce…“ Luis de Funés
„Měl jsem chuť žít jako flamendr, prohodit den a noc, šaškovat, nespoutaně hnát se životem, hrát nebezpečné hry s láskou… Nyní sním o klidu pod jasným nebem, o tom že stáhnu se z betonového světa a položím se na louce u několika krav… Společnost rodiny mi bohatě stačí ke štěstí a hřejivá prostota malého dřevěného příbytku mě uspokojuje víc, něž okázalost paláců…“ J.P. Belmondo
„Přeji všem lidem na světě, aby zbohatli a koupili si všechno po čem touží… Zjistili by, že tohle není odpověď… Mým nejhlubším úmyslem, je zanechat tu na světě dobrou energie, jakousi pomyslnou příjemnou vůni…“ Jim Carrey
„Člověk a Země si soupatří a handrkovat se o to, komu který malý kousek světa patří, je jako by se dvě blechy přely o to, čí je pes na kterém žijí…“ z filmu Krokodýl Dundee
„Dobrodružství nikde nečíhá, touhu po poznání a vášeň pro život musí mít člověk v krvi… Lidi si kolikrát myslí, že čím dál od domova, tím silnější zážitky… A přitom největší divy přírody často leží na dosah ruky…“ z filmu Jak dostat tatínka do polepšovny
„Antilopy žerou trávu, lvi loví antilopy, tráva vzejde z těl uhynulých lvů… A tak jsme všichni propojeni věčným koloběhem života…“ z filmu Lví Král
„Nenajdou-li lidé své ztracené bratrství, pak nevyhnutelně dříve či později vyhladí sebe sama…“ z filmu Raya a drak
„Náš svět mnohé ráje má, kdo žije v něm je Vesmírem…“ z filmu Tarzan
„Za krásného jarního rána, najděte si tu a tam chvíli na snídani v trávě, neb již zítra může tráva snídat na vás…“ Oscar Wilde
„Jediná entita podobající se svou nezměrností a nepoznatelností lidskému mozku je vesmír, neb navzdory úzkému spektru činností, v rámci kterých vysoce specializovaná výpočetní technologie včele s umělou inteligencí zdánlivě hravě překonává schopnosti člověka, není znám počítač jenž by se sám zahojil, když se řízne do prstu… O vědomí či emocích nemluvě…“ František Koukolík
„Jste-li zvídaví, zjistíte, že za hmatatelnými a spletitými jevy je něco hlubšího, ještě složitějšího a přitom velice skutečného… Tvoří to celé katedrály souvislostí… Vymyslet se to nedá… Představu o světě získáváte z těch prvků, které dokážete rozlišit, pochopit, přijmout a uchovat v paměti… Z toho důvodu je vzniklá mozaika tu a tam neúplná, nepřesná a klamná… Vytrváte-li, jednotlivosti, které jste zpočátku vnímali roztříštěně, začnou se však zvolna skládat do spojitostí takového rozsahu, že zalapáte po dechu… Pak už jen litujete všeho, na co nestačíte… Najmě nezadržitelně uplývajícího času…“ František Koukolík
„Jestliže život nějaký smysl má, pak je v něm samém… Je to jev fascinující, zázračný, kosmicky zcela nepravděpodobný, jenž naplňuje pokorou, úžasem, zájmem a poznáním…“ František Koukolík
„Mnohé překvapuje takzvaná rovnováha soudobé přírody izdánlivě inteligentní design a dokonalost všech jejich živých podob… Pomyslete však na evoluční laboratoř o rozměrech Země, „běžící“ tři a půl miliardy let (vývoj života) nebo necelou miliardu let (vývoj mnohobuněčných organismů), „pracující“ s pěti až padesáti miliardami druhů, z nichž devadesát devět procent již vyhynulo, coby slepé vývojové větve… Uvážíme-li ohromný počet proměn v tak velkém časoprostoru, získáme zcela mimořádné podmínky k tomu, aby současný stav vytvářel zdání „harmonie“… Evoluce je gigantická nemyslící funkce, disponující obrovským množstvím energie a materiálu, s relativně malou výtěžností… Spíše než-lio boží plán, jedná se o nahodilé nelineární dění charakteru „pokus – omyl“, které je možné popsat teorií deterministického chaosu… Má-li se teologie vyvíjet, měla by respektovat soudobé poznání… Náboženství je bezpochyby fascinujícím odvětvím lidské rozumové činnosti, bude-li však eliminovat evoluci, riskuje že se stane pouhým intelektuálním a citovým muzeem… Žádné svědectví není s to dokázat zázrak, ledaže by šlo o svědectví takového druhu, že by jeho mylnost byla ještě zázračnější, než skutečnost, kterou se snaží doložit… Naneštěstí však obvykle platí, že argumenty proti jakékoli víře, onu víru jen posilují…“ František Koukolík
„Pointou života je uchování, předávání, vývoj a košatění informace všemi možnými směry… V průběhu tohoto procesu sipak lhostejný strom evoluce mimo jiné vytvořil nečekanou větvičku v podobě lidského druhu, se všemi jeho vlastnostmi… Jsme vysoce emotivní a magicky myslící, nikoli však racionální bytosti, jejichž počínání je reálné a neuvěřitelné ve všech ohledech…“ František Koukolík
„Nejistota → stres → toxické prostředí, které blokuje vznik nových synapsí → snížená schopnost učit se → potřeba hledat řešení → sklon k vytváření zjednodušujících sebeklamů… Neuvědomělost či deprivace z tohoto procesu plynoucí lze pochopit, nelze je však s lhostejností přecházet či lehkomyslně omlouvat…“ Jiří Horáček
„Jsme-li konfrontováni s neřešitelným problémem (jakým je kupříkladu smrtelnost), lze změnit premisu a kontext → smyslem života nejsem já, coby entita 1024 molekul, které metabolickými drahami po nějaký čas utvářejí moji omezenou existenci, ale věčné a neomezené evolučně-geneticko-poznávací procesy života, jejichž jsem součástí…“ Jiří Horáček
„Víra je přijetí myšlenkového rámce, do něhož můžeme zasadit smysl svého života, při dobrovolném vzdání se potřeby důkazu, které obvykle vyžaduje velké sebezapření… V tomto smyslu zasluhuje uvědomělé přijetí víry nejhlubší úctu… Pokud by existoval důkaz boží existence, nejednalo by se o víru, ale evidenci…“ Jiří Horáček
„Každá víra je redukovatelná na zoufalou snahu po pevné půdě…“ Ladislav Klíma
„Blaze tomu, kdo nic nemá, nestará se, kam co schová… Směle lehne, směle vstane, žádnej mu nic neukradne…“ Karel Jaromír Erben
„Život je nejnebezpečnější způsob existence… Ve 100 % případů končí smrtí…“ Jan Hnízdil
„Pochopíte-li univerzální řád běhu událostí, zbylé aspekty můžete odvozovat prostřednictvím úvah a myšlenkových experimentů…“ Albert Einstein
„Mé chápání základních principů vesmíru nevychází z mé racionální mysli… V procesu objevování a poznávání, sehrává intelekt pramalou úlohu… Přichází skok vědomí a řešení se objevuje samo – říkejte tomu intuice nebo jak jen chcete…“ Albert Einstein
„Kosmické náboženství pozbývající jakýchkoli dogmat, je tou nejvyšší vzpruhou k vědeckému bádání nad mystérií života…“ Albert Einstein
„Cítění, myšlení a jednání člověka odpovídá charakteru vnějšího a vnitřního prostředí… Nedovedu si představit boha, který by měl vůli podobnou té naší, jak pošetile odměňuje a trestá svůj vlastní výtvor… Takový bůh nebyl by pro mne ničím více nežli chlapcem, jenž viní kámen, který jeho rukou uveden do pohybu, prolétl oknem… Toto pojetí boha, nechť v sobě ze strachu živí slabé duše… Mně postačí mystérium života a snaha pochopit, byť jen nepatrný díl moudrosti, která se projevuje v přírodě… Nejkrásnější pocit jaký můžeme prožívat, je tajemno spolu s vědomím, že existuje něco pro nás neproniknutelného… To je počáteční impuls, který stojí u kolébky umění, filosofie, náboženství a vědy… V tomto a jedině tomto smyslu patřím k hluboce věřícím lidem… Kdo se už neumí divit a žasnout, ten je takříkajíc mrtev a jeho oko vyhaslé…“ Albert Einstein
„Dokáže-li člověk slepě a zvesela pochodovat do boje s jinou lidskou bytostí, už jím opovrhuji… Takovému jedinci byl jeho mozek dán jen omylem, nebpro potřeby svého bytí dokonale vystačil by pouze s míchou…“ Albert Einstein
„Válka?? To je když se zabíjejí lidé, kteří se navzájem neznají, z vůle lidí kteří se znají dobře, ale vzájemně se nezabíjejí…“ Albert Einstein
„Každý nechť je respektován a žádný zbožňován… Každý ať slouží jen tomu účelu, jenž si sám vyvolil… Pouze svoboda jest matkou pravého poznání, jehož nerozlučnými souputníky jsou úcta, odpovědnost, pravdivost a láska…“ Albert Einstein
„To, co nazýváme hmotou, je energie, jejíž vibrace jsou utlumené natolik, že jsou vnímatelné smysli – hmota je duch snížený na hranici viditelnosti… Energii nelze vytvořit ani zničit, lze ji jen přeměnit z jedné formy na jinou… Čas a prostor nejsou podmínky ve kterých žijeme, ale režimy ve kterých myslíme… Když něco vibruje, rezonují s tím elektrony celého vesmíru – vše je propojené… Největší tragédií existence člověka je iluze oddělenosti… Měli bychom se osvobodit z vězení zúžených obzorů, rozšiřovat prostor soucitu a přijmout do něj všechny živé tvory, přírodu i kosmos v celé jeho kráse a velkoleposti… Jsme duše oblečené do posvátných biochemických oděvů – těla jsou nástroji, skrze které hrají duše svoji hudbu… Od listu stromu, přes lidské bytosti, po hvězdný prach, všichni tančíme na stejnou melodii… Budoucnost patří kosmickému náboženství, jenž přesahuje osobního boha a vyhýbá se dogmatu, teologii a ideologii… Skutečnou hodnotu člověka lze nalézt v míře, do jaké dosáhl osvobození od sebe sama…“ Albert Einstein
„Každý den je třeba zas a znova hledat a nalézat v sobě odvahu k pravdě rozšířených horizontů a pěstovat život v hlubších souvislostech…“ Jan Patočka
„Pravdu nelze zničit, načež bezejmenní mordýři Sókrata, Ježíše či Husa, pouze posílili věhlas jejího nositele…“ Jan Patočka
„Příprava na smrt je vejhiklem opravdového života…“ Jan Patočka
„Účelem pomíjivého života je péče o věčnou duši Bytí, jejíž střípek neseme v sobě…“ Jan Patočka
„I zatvrzelého ateistu pohání víra ve svůj vlastní výklad světa, ať už jej ve snaze zbavit se strachu z neznámého, pochyb o smyslu života, obav ze smrti těla či osudu duše, staví na čemkoli… S výjimkou strachu samého se však na světě není čeho bát… Pokud by bůh, ať už tento pojem chápeme jakkoli, byl zlý a mstivý, pravděpodobně bychom tu nebyli ani my, ani tato velkolepá kosmická hra, jejímž cílem je rozvíjet poznání… Smrt jako taková neexistuje, věčný život pouze přeskakuje mezi dimenzemi a úrovněmi bytí, skrze čas a prostor, z jednoho nositele na jiného… Smyslem naší existence je prohlédnout lineární povrch věcí, kde převládají apatie, smutek, strach, touha, zlost a pýcha a skrze uvědomělé zasazování svých pozemských zkušeností do nadpozemského karmického kontextu, zavést svoji duši hlouběji do všeobjímajícho nelineárního pole klidu, míru, pravdy a lásky… Život je učebním procesem, v rámci kterého přirozeně a opakovaně procházíme jednotlivými úrovněmi vědomí, avšak převládnou-li hladiny vyšší,celý koncept života, smrti, duality, osobního já a mnoha dalších aspektů obecně přijímané reality, stane se naprosto absurdním… David Hawkins
„Skeptici, omezující se pouze na hmotné lineárno úrovně intelektu, nemohou porozumět nelineárním, duchovním úrovním vědomí, které však jediné mohou dát životu smysl… Podobají se žárovce, která se dme pýchou nad svým jasem, aniž by chápala, jak a proč září či odkud svit vychází… Naše existence má z podstaty svého karmického údělu své příležitosti i svá omezení… Je proto dobré pěstovat v sobě víru, pokoru a otevřenost vůči tomu co nás přesahuje… David Hawkins
„Tehdy, nyní a potom, příčina a následek, začátek a konec, nejsou než omezením hmotného, lineárního paradigmatu intelektu…“ David Hawkins
„Vždy, když odložíme nějaký zdánlivý protiklad či rozpor, získáme duševní růst, kráčejíce po stezce, která vede k tůni trvalého klidu… Kde nižší mysl vidí soutěž, vědomí vyšší spatřuje spolupráci… Je nesprávné zaměňovat vyrovnanost, klid a mír, za pasivitu či lhostejnost…“ David Hawkins
„Duševní vyspělost zrcadlí se v oproštění se od žádostí… Od potřeby drahých hodinek, nového auta, velkého domu, obdivu, úspěchu a slávy, po lpění na životě samotném…“ David Hawkins
„Kéž mám sílu změnit, co změnit mohu, trpělivost snášet, co změnit nemohu a moudrost obojí od sebe odlišit…“ David Hawkins
„Když nezískáš co chceš, tak trpíš… A i když získáš přesně to co chceš, tak stejně trpíš… Protože si to nemůžeš uchovat navždy… Žádostivost – to je ten problém…“ Dan Millman
„Když zažíváš smutek či strach, uvědom si, že všechny tvé lítosti a běsy žijí jen ve vzpomínkách o ztracené minulosti nebo fantaskních představách o budoucnosti…“ Dan Millman
„Tělo a mysl jsou jen našimi kouzelnými dary, jejichž potenciál mnohdy marníme toulkami minulostí či zneužíváme k dosažení budoucích cílů, zatímco do přítomného prostoru duše, která je naším jedinýmskutečným domovem, navracíme se jen zřídka…“ Eckhart Tolle
„Smyslem života je být věrný sám k sobě, žít v pravdě a neskrytosti, která se musí vydolovat ze skrytosti, a to usebíráním jediného z mnoha, jenž rodíce se ve člověku, odehrává se v prostoru hry, zpoza vzdělání a rozvíjení moudrosti… Vystoupíte-li tu a tam z kolektivní hry, jenž je Vám předkládána a vnucována, zjistíte že je svět krásné místo… Lidé však obvykle ze strachu ze smrti či nouze, pod pláštěm šedi, schovávají se před životem a hlubším poznáním… Poznávat znamená skrze cizí navracet se k vlastnímu a prožívaje tak vnitřní otřes, stále znovu a znovu objevovat sebe samého… Pravdu a z ní plynoucí lásku nikdy nelze mít, je však možné je tu a tam pocítit a už proto stojí za to žít… Posledním krokem do prostoru spokojenosti, je pak pouze najít někoho, kdo Vám umožní být tím, kým nemůžete nebýt…“ Anna Hogenová
„Ať si toho je či není vědom, je člověk rozhovorem mezi světem, zemí a tím co jest pomíjivéi věčné… Je-li tento rozhovor autentickým zrcadlením, které vychází z vlastního pramene, nikoli pokřivenýmklamem podsouvaným a řízeným z vnějšku, ocitáme se tu a tam v ohňovém středu, kde setkávaje se s Bytím, prožíváme vhled do vyšší podstaty věcí nebo-li tišinu duše – Geléné tés psychés…“ Anna Hogenová
„S dostupností tištěných i digitálních zdrojů, může být nyní člověk po tisících letech úvahám velkých myslitelů paradoxně blíž, něž-li bývali lidé pobývající v jejich sousedství…“ Anna Hogenová
„Cílem života je stát se šťastnými…Není však dne bez noci ani života bez smrti… Čím více prodléváme v minulosti či budoucnosti, tím smutnější a směšnější se náš život stává… Děti jsou jedním ze způsobů naší reinkarnace… Bůh je láska…“ Dalajlama
„Účelem univerza, světa a života, je dosažení klidu a míru, tedy osvícení… Je to jediný způsob, jak povznést duši na další úroveň a vymanit ji tak ze hry nekonečného cyklu reinkarnací…“ Dalajlama
„Tento svět, všechno štěstí a utrpení, jsou jen na okamžik… Představa JÁ a MOJE jest příčinou veškeré strasti, neboť namísto povznesení nás činí přízemními…“ Swami Vivekananda
„Svět kolem nás, lidé a události v něm, nejsou než klíči k tomu, co již od svého narození nesete v sobě… Zažíváte-li smutek, strach, zlost či radost, štěstí a lásku, pak je to možné jen proto, že jsou vaší stálou všudypřítomnou součástí… Na rozdíl od negativních stavů vědomí, těch pozitivních se nelze zbavit, poněvadž nejsou jen balastem, parazitujícím na nekonečném zdroji vaší životní energie, ale esenciální podstatou bytí… Coby původní pojivé elementy tohoto světa, nemohou být pravda a dobro zničeny, zatímco lež a zloba vznikly pouze jako fragmenty jejich neuvědomělého rozdělení… Poznáte-li dobro, pravdu a lásku, jejich odvrácené tváře již nevyhledáváte a pokud se s nimi setkáte, je zprvu jen velmi obtížné a později už nemožné je následovat… Pak rozpustíte své okraje a hranice, které vás oddělují od celku a pochopíte, že nejste osamělou krou na vlnách bezbřehé pustiny a stanete se znovu oceánem, jehož jste byli vždy součástí… Po-té můžete ještě za života zemřít, abyste zjistili, že smrt je pouhou iluzí…“ Osho
„Jsem toho mínění, že za veškeré utrpení si mohou sami lidé… Byl jim dán ráj, ale oni uloupili nebeský oheň, ač věděli že budou nešťastni… Všechno dějství od této chvíle počínaje, vzniká pak jedno z druhého, plynouce, vyváděje se a navraceje se do rovnováhy, jako hladina vod… Veškeré naše poznání však nestojí za slzy jediného čistého a nevinného dítěte… Proč by to dítě mělo trpět a hnojit půdu pro harmonii někde v nekonečnu? Co je mu platné, že jednou ulehne laň vedle lva a umučený obejme svého mučitele? Platit takové vstupné, je až příliš nad poměry člověka… Slzičky toho dítěte přec nelze vykoupit ani pomstou, ani peklem a veškeré naše ubohé filosoficko-teologické úvahy, nemohou jim dát smysl… Než se zvráceným scénářem božího soudu, spokojím se raději s nepotrestaným bezprávím a jsem-li mravným člověkem, bez nářků a rozpaků jednoho dne vrátím svoji vstupenku… Přál bych si jen vědět, proč to všechno?“ Fjodor Michajlovič Dostojevskij
„Miluj každého člověka v jeho ctnostech i v jeho hříchu… Miluj všechny živé tvory… Miluj každý list, každé zrnko písku i sluneční paprsek… Miluj svět v jeho celku i jednotlivostech… Takové jest podobenství lásky božské, která je vrcholem lásky pozemské… Budeš-li milovat toto vše, postihneš ve věcech božské tajemství a bezbřehou vzájemnost… Zvláště pak miluj zvířata a děti, neb jsou bez hříchu a očišťují nás dospělé lidi, jenž zanecháváme tu na Zemi ohavnou stopu…“ Fjodor Michajlovič Dostojevskij
„Tak jako se dítě ve svých hrách učí poznávat účinek světla, gravitace a pohybu, působí v souhře lidského života navzájem odvaha, umírněnost, pravda a láska, i strach, žádostivost, lež a zlost… Tyto zákonitosti se vymykají přesnému slovnímu vyjádření i sebedůkladnějším analýzám rácia a přece si je čteme v každém okamžiku z tváře či ze skutků i každý ve svém vlastním svědomí… Člověk který předstírá, klame sám sebe… Kdo dopouští se nepravosti, je jí ihned ponížen… Ten jenž koná dobro, je jím rázem zušlechtěn… Pohleď, jak všudypřítomná energie vesmíru bleskurychle působí a uvádí v soulad svět zevní reality s vnitřním světem myšlenek… Sebemenší příměsek lži dříve či později zmaří účinek sebe sama a posílí pravdu… Žiješ-li v pravdě, celá živá i neživá příroda je navždy tvým ručitelem a dokonce i stébla trávy vydávají svá svědectví ve tvůj prospěch… Kdo se i v dospělosti vyhne všem okovům a zachová si dětskou, nezaujatou, nepodplatitelnou, nebojácnou a nezcizitelnou nevinnost, ten je navždy velikým… Jeho slova a činy coby šípy zasahují malé, nahánějíce jim strach… Dbejme o soulad svých činů, aby každý byl poctivý a přirozený… Je-li naše jednání vedeno upřímnou, nezkalenou vůlí přiblížit se hvězdě tohoto maxima, potom všelikeré zdánlivé rozpory jednotlivostí, nejsou než harmonií na níž je třeba nahlížet z vyšší perspektivy, neb i cesta té nejlepší lodi je křivolaká čára tisíců odchylek…“ Ralph Waldo Emerson
„Ve světě, kde vůle k životu jest sama se sebou v rozporu, neb jedno je nuceno žít na úkor druhého, se velkolepost mísí s hrůzou, logika s absurditou a radost s utrpením… Podstatou úplné etiky jest soucítění a spřízněnost se vším, co má vůli k životu… Ačkoliv nejsme schopni pochopit povahu ani záměr vesmíru, a snad to ani není naším účelem, můžeme z hloubi rozjímat a plně se ponořit do zážitku bytí, které pro nás samé patrně navždy zůstane záhadou… V duchovním smyslu se pak skrze bránu těla, rozumu, srdce a duše, lze tu a tam spojit s neuchopitelnou vůlí absolutna, která se projevuje prostřednictvím života…“ Albert Schweitzer
„Za peníze nelze získat nic, pro co by stálo za to žít… To, co dává smysl životu, dává jej i smrti… Láska neznamená hledět jeden na druhého, ale kráčet stejným směrem a přitom se navzájem najít… Jedině spolupráce vede ke vzniku nových syntéz, zatímco ničení je veskrze obludný počin… Když jsem létal černou nocí, tu a tam protnutou zábleskem světel lidských obydlí, rozmýšlel jsem: možná že tady večeří, vedle se hádají a tadyhle modlí… Tamhle zas třeba vypravují svým dětem pohádky, zatímco o kousek dál se milují… V tom klidu a samotě, čekával jsem na svítání jako zahradník na jaro avšechny ty drobnosti obyčejnéhoživota – kvetoucí zahrada, vychlazené pivo, ženský úsměv, zdály se mi nesmírně krásné… Nikdy jsem nepochyboval, že všichni jsme unášeni touž planetou coby bratrská posádka jedné lodi… Každý, pokládaje svůj kamínek k ostatním, pomáháme stavět svět, stejně jako kapky vody splývají v nesmírnost oceánu… Obdobné úvahy snad nemají žádný užitek nebo jsou naopak tím nejdůležitějším, co v životě děláme…“ Antoine de Saint-Exupéry
„Je pozoruhodné, jak se všude ve světě zcela spontánně dělí lidé do dvou základních proudů, třebaže naprostá většina z nich sdílí stejné mravní hodnoty… Obdivujeme tytéž hvězdy na noční obloze, nemáme však tentýž cit a moudrost poznat stálici, vůli si ji vybrat a sílu nesejít z cesty… Tyto proudy se tu a tam, obyčejně následkem nevšední společenské události, rekalibrující náš vnitřní kompas, na okamžik promísí a zase se zvolna formují… Po nějakou dobu pak akumulují svá napětí, než opět v plné síle vytrysknou na povrch… Nejde přitom ani tak o boj dobra se zlem či hlouposti s chytrostí, jako spíše odvahy a strachu… Odvahy uvědoměle vytrvat v pravdě a mravnosti i tváří v tvář nepohodlí, hořkostem či pekelnému ohni, kdy mnozí dříve či později ze strachu, zklamání či zármutku, odvracejí zrak od hvězd, dávaje přednost povrchní, pokřivené, líbivé iluzi, přičemž nevědomě poháněni těmi nejnižšími zvířecími instinkty, odhazují svoji lidskost… Jak jen stár je omyl, že účel světí prostředky a kolikráte prokázalo pořekadlo, že cesta do pekla dlážděna jest těmi nejlepšími úmysly, svoji platnost? Užívá-li kdo nízkých prostředků, stává se nízkým… Tíhnutí ke strachu či odvaze, hloubí mezi lidmi ty nejtemnější příkopy…“ parafráze Václav Havel
„Naděje není víra, že něco dobře dopadne, ale víra, že tvé konání je správné – bez ohledu na to, jak to dopadne…“ Václav Havel
„Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí…“ Václav Havel
„Křivdy minulosti nelze odčinit křivdami přítomnosti…“ Václav Havel
„Není-li velikost země vyvážená morální velikostí jejího národa, stává se pro svět pouze velkou přítěží…“ Václav Havel
„Konflikt je součástí zdravého fungování světa a společnosti… Naprostá většina konfliktů pak není soubojem dobra a zla, ale balancováním padesáti odstínů šedi…“ Petr Pavel
„Chybami jiných nelze ospravedlnit chyby vlastní…“ Petr Pavel
„Přijde-li zima, obleč si kabát nebo mrzni… Přijde-li déšť, vezmi si deštník nebo mokni… Přijde-li čas bojů, postav se nebo ustup… I slabší může odstrašit silnějšího přesvědčí-li jej, že případná konfrontace bude pro něj bolestivá a zraňující…“ Ondřej Vetchý
„Zlu se nesmí ustupovat… Kdo uteče jednou, bude utíkat navždy… Nejen tomu učí nás pohádky…“ Ondřej Vetchý
„Člověk by měl žít tak, aby sám před sebou obhájil si smysl svojí existence…“ Ondřej Vetchý
„Aritmetikou demokracie je víra a láska ke člověku… Nepotřebuje mučedníků, mučitelů, pánů ani otroků, jen mravných lidí, kteří ze svobodné vůle pracují jeden pro druhého… Veškeré její nedostatky, nejsou než nedostatkem nás samých… Demokracie je křehká, zraje a rozvíjí se – tak jako my…“ Tomáš Garrigue Masaryk
„Navzdory fyzickým a kulturním odlišnostem, jež lze v naprosté většině s respektem přijmout či alespoň s umírněností tolerovat, spojuje takřka každou lidskou bytost tentýž niterný mravní kodex, který však obvykle bezvýhradně ctíme pouze vůči příslušníkům své vlastní rodiny, zatímco s každou další sférou – kmen, národ, rasa či druh, jeho vliv klesá… Historicky hluboce zakořeněný je náš sklon dle potřeby odlidšťovat kohokoli, kdo nachází se za vnějším okrajem některého z oněch pomyslných kruhů… Skutečný potenciál cestování a objevování všech zákoutí světa, tkví nikoli v zábavě, dobrodružství a jiných povrchnostech, ale především v příležitosti rozvíjet umění lidskosti spolu s rozsahem mravnosti, napříč těmito domnělými hranicemi a odložit břímě strachu a nedůvěry, dokud nepocítíme upřímné nepodmíněné bratrství vůči kterémukoli člověku… Opravdová láska k sobě sama i bližnímu svému, nezakládá se pakpouze na pozadí nenávisti ke všem ostatním, nýbržna naší nepopiratelné a bezokrajové spřízněnosti se světem samotným… „Podívej se tamhle na ten strom… Jsou na něm silné i slabé větve… Ty silné podpírají ty slabé… Silné i slabé sdílejí mízu a vzájemně se obohacují… Takhle by se měly chovat velmoci k malým národům“, povídal kdys Čapek… Hádanky světa jsou staré a odpovědi na ně jsou staré… Ty je jen musíš pochopit v okolnostech svých…“ Tomáš Garrigue Masaryk
„T. G. Masaryk říkal „nebát se a nekrást“… To jsme trošku zkrátili na „nebát se krást“… Ostatně už tehdy se říkávalo: „Rakouský orel, ten zobal, ale český lev, ten žere…“ Karel Schwarzenberg
„Domnívám se, že člověk se nemá za to co je, ani stydět ale ani povznášet… Prostě si říct – Pán Bůh tě postavil sem a nalož s tím, jak můžeš nejlépe… Když prší shůry, vezmi deštník a nestěžuj si…“ Karel Schwarzenberg
„Opravdový muž se od chlapce pozná nikoli podle toho, jak se vyrovná s tím, když je na vrcholu (to by bylo příliš snadné), ale co udělá, když se skutálí do údolí… Být tu a tam sraženi silou které nedokážeme vzdorovat, je užitečné pro člověka i národ… V takovém údolí lze v klidu a tichu spočinout, zklidnit se a přemýšlet o základních hodnotách – cti, pravdě, svobodě a lásce a přitom najít sílu na další výstup…“ Emil Zátopek
„Třebas masy lidí ve stavu podivné hypnózy do roboty z donucení o rozbřesku táhnou, se Slunce západem noc les i hory pohltí, aby se několik bdělých myslí mohlo vydat na své toulky po hvězdách, načež čím tvrději jedni spí, tím více hřměním svého chrapotu probouzejí ty druhé…“ Jaromír Rašín
„Jen láska a pravda nám může přinést klid a mír… Kdybych mohl změnit jediné, navrátil bych všem slovům jejich původní význam… Ať hledáte odpověď na jakoukoli otázku, nechte si ji nejprve projít hlavou a poté srdcem…“ Maxmilián Kašparů
„Život je víc než jen snahou o co nejkomfortnější čekání na smrt… Je smutné, jdete-li večer spát a za Vámi je absolutní nic… Naopak uvědomělé spolupodílení se na utváření světa a péče o duši, zdá se být velice dobrou životní strategií… Nepoužívejme boha jako tmel pro mezery našeho poznání a omluvenku za svoji intelektuální lenost… Bůh chce to, co chceme my…. V tom spočívá možnost svobodné volby, jenž daroval člověku, propůjčujíce nám příležitost tvořit prostor lásky a míru či vyrábět atomové bomby i stavět koncentrační tábory… Příjmy tedy člověče s pokorou svoji velikost a pochop, že na tobě záleží…“ Marek Orko Vácha
„Tím, že popíšeme embryologický vývoj dítěte či vyjádříme neurohormonální vzorec emocí, ještě nepřestává být zrození nového života či láska zázrakem…“ Marek Orko Vácha
„Můžeme mnoho, otázkou je, co bychom měli… Oheň nás může hřát, ale také spálit…“ Marek Orko Vácha
„Řeka času je milosrdná…“ Marek Orko Vácha
„Tvoříme-li náš společný prostor a svůj osobní příběh v něm neuvědoměle, snadno může se nám stát, že probouzíme se do světa, který stejně jakoživot sám, přijímáme jen s jistou nelibosti… To, co nazýváme dobré a špatné, štěstí a smůla, jsou jen záblesky slunečního svitu, odrážejícího se na zvlněné vodní hladině, jejichždynamickou povahu příhodně vystihuje bajka o farmáři, kterému se zaběhl kůň… To je smůla… Pravili sousedé… Smůla nebo štěstí, to já nevím, jediný co vím, že se mi zaběhl kůň… Odvětil farmář… Po čase se kůň vrátil a přivedl s sebou stádo divokých koní… To je štěstí, že Vám přivedl ty koně… Říkávali mu sousedé… Štěstí nebo smůla, to já nevím, jediný co vím, že ten kůň přivedl další koně… Odpovídal farmář… Jednoho dne, při jízdě na jednom z těch divokých koní, upadl farmářův syn a zlomil si nohu… To je smůla, že si Váš kluk tak nešťastně poranilnohu… Rozumovali sousedé… Smůla nebo štěstí, to já nevím, jediný co vím je, že syn spadl a zlomil si nohu… Po pár dnech přišli biřici, verbujíce mladíky do války a raněného syna neodvedli… To bylo štěstí, že měl ten hoch zrovna zlomenou tu nohu… Špitali si sousedé… Hrajme si, učme se, poznávejme svět, zakoušejme život a nenechme myšlení, magický bonus, jenž nám byl dán, aby nás spolu s neukojitelnou touhou analyzovat, popisovat, hodnotit, vysvětlovat a přesvědčovat, beze zbytku pohltil… Pěstujme v sobě schopnost vnímat prostřednictvím vibrací, energií, pocitů a intuice – každý tu dovednost v dětství zakusil… Uvnitř proměnlivé kolektivní iluze je snadné propadnout víře, že myšlením lze vytvořit univerzální dokonalou teorii nebo objevit absolutní pravdu a uvěznit je do slov či rovnic, než se za okamžik ukáže, že vše už je zase jinak… Každý má svůj názor na relativitu, evoluci, duši a boha, kdo však četl a porozuměl odkazu Einsteina, Darwina, Sókrata či Bible? Proto raději mnoho nemudrujme, žijme uvědoměle ke společnému prostoru a v pravdě k sobě samému a kráčejme úrovněmi bytí od apatie, nenávisti, boje a rozdělení, vstříc klidu, lásce, usmíření a sjednocení, abychom si jednou, v meziherním prostoru „smrti“ nemuseli říci – konečně…“ Jaroslav Dušek
„Nikdy nevíte co je dar a co hovno…“ Jaroslav Dušek
„Při pohledu na dopravní značku symbolizující srnu ve skoku, jsem nejednou rozmýšlel zda ta srna běží přes silnici nebo tu silnice běží přes les…“ Jaroslav Dušek
„Opustili jsme prostor nebe s péčí a vytvořili svět plný nebezpečí…“ Jaroslav Dušek
„Vždy, když se tu a tam nacházím v tíživé situaci, říkám si: to jsem zvědav, jak jen to ten vesmír tentokrát zamýšlí…“ Jaroslav Dušek
„Kontrast dech beroucí moudrosti a jemnosti biologie, ve smyslu buněčných mikronámluv i následného procesu utváření nové bytosti, s hloupostí a neomaleností člověka, coby vrcholného díla přírody, je neuvěřitelný…“ Helena Máslová
„Coby lidé, jsme jedním z mnoha dokonalých božských nástrojů života, které skrze své rozmanité formy a jejich interakce ve sdíleném prostoru milosti, dávají vzniknout bezpočtu paralelních úrovní reality… Prostřednictvím uvědomění, má pak duší osídlené bytí vyjádřené skrze člověka, zvláštní příležitost stát se správcem nástroje který mu byl darován, utvářejíce si tak svou vlastní jedinečnou verzi reality… Pokud zažijete, jak jeden nástroj přichází na svět skrze nástroj jiný, oba obývány střípkem téže duše jedno-duchého vesmíru, máte možnost toto pocítit a může vám to změnit náhled na život… To, co na povrchových vrstvách vnímáme jako neduhy či strasti, je pouhou kauzální odpovědí našeho nástroje, který z podstaty své dokonalosti, na realitu, jíž do značné míry coby relativně neomezení správci svého osobního matrixu tvoříme, neb pouze my dáváme povolení k interakci s realitou jiných nástrojů a správců života, nemohl reagovat lépe, nežli určitým poselstvím na úrovni buněčného ekosystému, které jsme se rozhodli považovatza nedokonalost a celý tento dynamický komplexní proces pojmenovat statickou diagnózou… Vnímáte-li vzájemně se prolínající úrovně reality, potom vytrácí se jasné hranice a převládá bezokrajovost…“ Jan Vojáček
„Člověk je biologickým přijímačem a vysílačem toku frekvencí, které zkoumá za účelem poznání… Šíře frekvenčního spektra na které se jedinec pohybuje, odpovídá individuální vnímavosti na určitý tok informací… V tuto chvíli jsou v toto prostoru přítomny všechny myšlenky světa – jde o to, na které frekvence se naše mysl naladí… Půda, kameny, stromy, Slunce – to vše k nám promlouvá svým vlastním jazykem specifické frekvence…. Děti, které nemají pevně ukotvený, zaostřený a vycentrovaný percepční bod vnímání, pohybují se v rozptýleném, neohraničeném a magickém, pro svázanou mysl dospělého již obvykle neuchopitelném světe… Ten, který vyjma zhusta osídlené centrální oblasti vnímá i poněkud odloučenějšíperiferní části spektra, může se leckdy jevit jako pomatenec…“ Bruce Lipton
„Každý žijeme ve svém vlastním matrixu, stojíce před volbou červené a modré pilulky…“ Bruce Lipton
„Ve věcích lásky, následujme příkladu vzácných plynů, které ač sami o sobě nacházejí se ve stavu harmonické rezonance, tu a tam z nepodmíněných, nezištných a nejasných příčin, utvářejí vazby s jinými prvky téhož charakteru…“ Bruce Lipton
„Galaxie, sluneční soustava, atomy, květy růží, schránky amonitů, proteiny našich buněk, šroubovice DNA, dějiny lidstva – vše co jest, pohybuje se časoprostorem po spirále…“ Bruce Lipton
„Objektivním informacím vždy přisuzujeme subjektivní výpovědní hodnotu – svět je tedy relativní…“ Bruce Lipton
„Žijeme ve světě a užíváme vědomí, aniž bychom věděli kde se svět a vědomí vzali, jak pracují a jaký je jejich účel – ba co víc, mnoho lidí se takovým otázkám vyhýbá, případně o ně nejeví zájem…“ Bruce Lipton
„Motorem evoluce je konkurence a soutěž, jejím důsledkem pak přímá či nepřímá spolupráce (buněk na zachování života organismu, rostlin a živočichů na zachování života planety…“ Bruce Lipton
„Zda vnímáte svět jako životu přátelské či nepřátelské místo, evoluci jako boj či spolupráci a svoje bytí jako dar či prokletí je Vaší volbou, které se vesmír hbitě a milosrdně přizpůsobí…“ Albert Einstein
„Nehledejme odpovědi na stejné úrovni vědomí, odkud přicházejí otázky…“ Albert Einstein
„Osvícení je nepřítomnost konfliktu a všech úrovních vědomí…“ David R. Hawins
„Svými všetečnými otázkami děti ostře vymezují hranice ostrůvku našeho poznání, jenž ze všech stran omýván je oceánem nevědomosti…“ Stephan Hawking
„Třebas jednou nemá se lidstvo stát než popelem, z něhož vzejde existence jiná…“ Stephan Hawking
„Skrze zázrak početí a schopnost přivést do tohoto vesmíru nový život, má žena možnost intuitivně prožívat svoji božskou podstatu na fyzické úrovni, zatímco muž se k témuž musí dopracovat skrze filosofii, přírodní vědy a jiná rácia, než-li pochopí že na nejvyšších úrovních vědomí, je myšlení třeba vypnout…“ Jan Rak
„Každý kámen na kterém stojí naše vnímání reality, lze zvednout a uvědomit si, že z opačné strany vypadá úplně jinak… Více nežli život v pravdě (je-li vůbec možné ji mít), je život v opravdovosti a shodě s úrovní dosaženého poznání… Jakékoli zjednodušení komplexnosti světa, je balancováním nadpropastí dogmatu a extremismu…“ Jan Rak
„Chceme-li pochopit algoritmus projekce smyslové reality, je třeba z něj vystoupit a přijmout, že náš koncept začátku a konce, příčiny a následku, života a smrti, je pouhou iluzí…“ Jan Rak
„Neexistuje nic co by existovalo a nebylo projevem lásky, neb sama tendence od nebytí k bytí, tedy stát se a tvořit, je láskou… Třebaže nabývá všech myslitelných i nepředstavitelných podob…“ Jan Rak
„Láska je nekonečným nepodmíněným zdrojem bytí… Odtržení od tohoto zdroje jakoukoli podmínkou, stává se zdrojem všeho utrpení…“ Buddha
„Existuje utrpení (nevědomá nepřítomná žádostivost), existuje cesta ke konci utrpení (vědomá přítomná opravdovost) a existuje stav bez utrpení (nepodmíněná láska k životu)…“ Buddha
„Láska se projevuje v pravdě, pravda se projevuje v lásce… Tělo je odloženo, poslouží-li karmickým potřebám duše…“ Buddha
„Vzácné je narodit se člověkem, vzácnější slyšet o osvícení a nejvzácnější se na tuto pouť vydat…“ Buddha
„Jediná cesta nejhlubšího poznání jest v aktu lásky… Tento akt překračuje meze myšlení, překračuje meze slov… Je to odvážné ponoření do zážitku spojení… Avšak poznání racionální, je nezbytnou počáteční podmínkou plného poznání v aktu lásky, neb nejprve jest zapotřebí překonat svůj iracionálně zkreslený obraz, který o milovaném člověku i sobě sama chovám… Tento proces je souběžný s poznáním přírody i boha… Láska není pocit, ale postoj… Postoj vůči jiným bytostem i světu, jenž vyjadřuje naši spřízněnost s nimi… Skrze lásku k jedinému, lze zahořet láskou k veškerému…“ Erich Fromm
„Podstata dobrého vztahu spočívá v ovládání sebe sama v nezasahování do svobody druhého, spíše nežli v omezovaní svobody vlastní… Partnerství nemělo by se stát vězením… Je výborné miluje-li jeden druhého tak dokonale, že žádný z partnerů nezakouší pokušení k nevěře… Není však výborné, aby pokud k ní dojde, nezbytně pohaslo veškeré přátelství mezi partnery… Jistá míra shovívavosti při občasných poklescích, je jistě lepší a poctivější, nežli ztráta svobody v okovech ze strachu… Podstatou manželství je vzájemná úcta, spolu s hlubokou intimitou fyzickou i duševní, která dělá z lásky nejplodnější zkušenost ze všech lidských prožitků… Kde jednou vykvetla opravdová láska, nemůže vyklíčit nenávist, ba ani lhostejnost, neboť z ryzosti a čistoty takového citu, obdobně jako zesféry horizontu událostí černé díry, již není úniku… Schází-li však rodičům nezbytná míra sebeovládání k zachování aspoň minimální míry harmonie, je mnohdy bezesporu lépe, když se jejich společné soužití, nikoli však nutně přátelství, v zájmu dětí i jich samotných, rozloučí…“ Bertrand Russell
„Vesmír je vše co bylo, je a bude… Život coby hvězdný prach, je jedním ze způsobů, skrze který poznává vesmír sám sebe… Každým nádechem i každou myšlenkou tak naplňujeme smysl svého bytí…“ Carl Sagan
„Věda je svíčkou v temnotě, jenž ochraňuje nás před světem stínů a démonů…“ Carl Sagan
„Kosmos je mnohovrstevnatou pavučinou, jejíž vlákna rodí se, zanikají a proplétají navzájem… Evoluce je funkcí života, jejímž principem je spolupráce za účelem rozvoje poznání…“ Carl Sagan
Jaký by měly hvězdy smysl, pokud by k nim neměl kdo vzhlížet? Neznám k tomuto účelu krásnější a zázračnější místo, jakým je modrá planeta čtvera ročních období… Nelíbí-li se Vám tento svět, prohlédněte si tu a tam pozorně fotografie povrchu Měsíce, Venuše či Marsu a znovu se zamyslete…“ Carl Sagan
„Nejsem v rozporu s Bohem, nesympatizuji jen s těmi, kdo věří že naše poznání bylo dovršeno… Jsem přesvědčen, že hledání pravdy je nekonečné… Pouze takový přístup disponuje dostatečnou pokorou, aby byl hoden vesmíru, který objevuji a jehož dokonalost obdivuji…“ Carl Sagan
„Sókratés, Galileo Galilei, Mikoláš Koperník, Giordano Bruno, Isaac Newton, Charles Darwin, Albert Einstein… Každý, kdo kdy pohnul lidstvem o kousek ku předu, byl svého času zprvu považován za nebezpečného buřiče či přinejmenším směšného provokatéra, který hanebně otřásá nedotknutelnými stavebními kameny tradičního pojetí tehdejšího světa a reality…“ Carl Sagan
„Uvažuje-li člověk, tedy 10 bilionů bilionů bilionů atomů o původu, vývoji a smyslu atomů, sebe sama, života a vesmíru, je to jev právě tak fascinující a neuchopitelný, jako kdyby ozubené kolečko rozmýšlelo o vzniku elementárních prvků, které jej tvoří, účelu svém, okolních součástek i náramkových hodinek, jejichž je součástí… A přesto, že nás naše magická mysl prostřednictvím vědy dovedla až k branám nekonečně malého a nekonečně velkého kosmu, který dalece přesahuje nejfantastičtější lidské představy, naše pojetí světa nadále připomíná disproporční pohled jakéhosi věčného dítěte, které týrá svoji planetu, jako by snad mělo kam jít…“ Carl Sagan
„Vesmír je stvořen především z ničeho, a že existuje cokoliv je spíše výjimkou… Nic je pravidlem, temnota je samozřejmostí, světlo vzácností… Opravdu zbožný člověk musí zvládnout obtížnou cestu mezi propastí bezbožnosti a bažinou pověr… Slovo náboženství (religion), pochází z latinského výrazu vzájemného propojení, přesněji znovuspojení toho, co bylo rozděleno… Je to velmi zajímavá idea… A v tomto smyslu hledání hlubších souvislostí mezi tím, co se na první pohled zdá oddělené, jsou si náboženství a věda velmi podobné, ne-li totožné… Zdaleka nejlepší způsob, jak dosáhnout nezbytné úrovně vnímavosti, je pohlédnout za jasné noci vzhůru do nebe… Myslím, že každý bez ohledu na to kdy a kde žil, musel zakusit pocit posvátné bázně a úžasu, při pohledu na noční oblohu… Úžas je základem úcty a já jsem přesvědčen, že kosmický náboženský pocit je tím nejsilnějším a nejušlechtilejším motivem vědeckého bádání…“ Carl Sagan
„Galaxií mimo Mléčnou dráhu jsou patrně stovky miliard a každá z nich obsahuje víceméně srovnatelný počet hvězd… Využití fundamentální matematiky odhaluje číslo – počítejme – 23 nul za jedničkou, což je odhadovaný počet hvězd v pozorovatelném vesmíru, kde Slunce je jen onou příslovečnou kapkou vody v moři… Je to myslím velmi užitečná kalibrace našeho místa ve vesmíru… Tento ohromný počet a nesmírná škála neustále vznikajících a zanikajících světů, z nichž dost možná mnohé, stejně jako Země (hrouda suti z kamení a železa), mají tenkou patinu života, nebyla podle mého vzata v potaz, a to ani zběžně, v opravdu žádném náboženství… Hlavním nedostatkem jakékoli teologie je „anthropo-centrismus“ a „Země-centrismus“, načež bůh je chápán jako příliš malý… Je to bůh maličkého světa a nikoli bůh galaxie, o to méně vesmíru… Kde jen se mohla vzít ta samotářská a podivínská domýšlivost, že by si Všemocný přišel na náš svět zemřít, protože, jak se říká jeden muž a jedna žena společně pojedli jablko… Nemyslím si, že by nám to mělo brát odvahu do života… Je to jen reálná perspektiva vesmíru který obýváme, načež je jistě lépe, je-li naše láska poučena pravdou, namísto nevědomostí a sebeklamem… Jestliže Stvořitel existuje, cožpak by nebyl raději, aby jeho dílo bylo vnímáno, uctíváno a obdivováno ve vší své nezměrné složitosti a dokonalé velkoleposti? Každý astrofyzik, kvantový či teoretický fyzik a vlastně kdokoli kdo miluje přírodu a kosmos, musí být v tomto ohledu buď hluboce věřící a nebo naprostý blázen, načež jak se zdá, jsou fundamentální fyzikální konstanty a z nich odvozené přírodní zákony v mnoha aspektech velice jemně seřízeny právě tak, aby generovaly evoluci života a podporovaly vznik přihlížejícího, a to minimálně v tomto, nijak významné koutku univerza, který nazýváme domovem…“ Carl Sagan
„Jedna z mnoha možných matematických úvah, hovořící ve prospěch hypotézy boží existence: Od Titanu poblíž centra, přes komety na okraji naší sluneční soustavy, ke gigantickým mezihvězdným mlhovinám, nachází se napříč naší galaxií rozlehlá úrodná pole komplexních organických molekul… Představme si nyní některý z tisíců sebereplikujících proteinů, jenž jsou fundamentálními stavebními kameny života, ve své nejběžnější podobě složené z přibližně stovky dvaceti různých druhů nám známých aminokyselin, coby náhrdelník tvořený stovkou rozdílných perel… Pravděpodobnost, že se molekuly nahodilými pokusy podaří správně sestavit je 10130, což je více než je celkový odhadovaný počet elementárních částic ve vesmíru, tedy 1080… Řekněme, že každá hvězda každé galaxie ve vesmíru, má obdobný planetární systém a v něm planetu s tekoucími oceány o průměrné hustotě,hloubce a rozloze těch našich a že v každé kapce této „teplé polévky“ několikaprocentního roztoku organické hmoty, probíhá každou mikrosekundu od počátku časoprostoru pokus o vytvoření tohoto specifického náhrdelníku… Ve skutečnosti i kdybychom uvedený pokus uvažovali v časových jednotkách Planckovy konstanty, tedy nejmenšího nám známého okamžiku, dle zákonů pravděpodobnosti by doposud nebyl vytvořen jediný náhrdelník determinované struktury… Věřím, že bůh existuje, pouze naše snaha jakkoli slovně či matematicky vymezovat tento pojem, je ze své podstaty naprosto zavádějící a chybná…“ Carl Sagan
„Dle Drakeovi rovnice N = R* × ƒp × ne × ƒl × ƒi × ƒc × L, kde R* je přírůstek hvězd v Mléčné dráze za rok; ƒp počet hvězd, které okolo sebe mají planetární systémy; ne počet světů v planetárním systému, na kterých panují vhodné podmínky pro život; ƒl počet světů, na kterých život právě vzniká; ƒi počet světů, kde se právě rozvíjí inteligentní život; ƒc počet světů, kde inteligentní život rozvíjí schopnosti technické komunikace; L životnost takové civilizace, se počet existujících, inteligentních, technicky vyspělých civilizací v naší galaxii, schopných mezihvězdné komunikace, po dosazení hrubě odhadovaných neznámých, pohybuje v rozmezí jedné až milionu…“ Carl Sagan
Obr 2. Bleděmodrá tečka – snímek planety Země, pořízený sondou Voyager roku 1990, ze vzdálenosti 6000 000 000 km
„Z tohoto vzdáleného pohledu, by se Země nemusela zdát nějak zvláštní. Ale pro nás je odlišná. Za myslete se znovu nad tou tečkou. To je tady. To je domov. To jsme my. Na ní je každý koho milujete. Každý koho znáte. Každý o kom jste kdy slyšeli. Každá lidská bytost, která kdy byla, prožila svůj život právě tam. Všechna naše radost a utrpení. Tisíce sebejistých náboženství, ideologií a ekonomických doktrín. Každý lovec a sběrač. Každý hrdina a zbabělec. Každý tvůrce a ničitel civilizací. Každá král a poddaný. Každý mladý pár vyznávající si lásku. Každá matka a otec. Nadějné dítě. Vynálezce a objevitel. Každý morální příklad. Každý zkažený politik. Každá Superstar. Každý svatý a hříšník v historii našeho druhu, žili tam. Na zrnku prachu, vznášejícím se ve slunečním svitu. Země je velmi malé jeviště v rozlehlé vesmírné manéži. Pomyslete na ty potoky krve, prolité všemi těmi generály a císaři, aby se pak mohli ve vítězství a slávě, stát pomíjivými pány kousíčku tečky. Pomyslete na ty bezbřehé krutosti, prováděné obyvateli jednoho rožku tohoto pixelu, na stěží odlišných obyvatelích, nějakého jiného rožku. Jak často si nerozumí. Jak prahnou po tom se navzájem zabíjet. Jak horlivá je jejich nenávist. Naše pózy. Naše smyšlená sebedůležitost. Iluze, že v tomto vesmíru máme privilegované místo, jsou zpochybněny tímto bodem vybledlého světla. Naše planeta je osamělý flíček ve velké a zahalující vesmírné tmě. S naší nevýrazností ve vší té prázdnotě, nevidíme žádný náznak toho, že odjinud přijde pomoc, která nás zachrání před námi samými. Země jediný dosud známý svět, kde zakotvil život. Neexistuje žádné jiné místo, aspoň v nejbližší budoucnosti, kam by se náš druh mohl přesunout. Navštívit – ano. Usadit – ještě ne. Ať se nám to líbí nebo ne, Země je to jediné místo na kterém stojíme, a za které se má smysl postavit. Říká se, že astronomie je sebepokořující a osobnost utvářející zkušenost. Pravděpodobně neexistuje lepší důkaz pošetilosti lidského konání, než tento vzdálený obrázek našeho drobného světa. Tato perspektiva podtrhuje naši zodpovědnost, jednat vlídněji jeden s druhým a uchovat a vážit si této bleděmodré tečky. Jediného domova, který jsme kdy poznali…“ Carl Sagan
„Dali jsme vám kamarádíčkové dary. Dary jsme vám kamarádíčkové dali. A proč jsme vám kamarádíčkové dali dary?… Inu dali jsme vám dary, protože jsme chtěli, aby jste měli radost. A proč jsme my chtěli ,aby jste vy měli radost? Aby jsme my měli radost, že vy máte radost. Jenomže měli jsme z vás radost? Neměli!Ani tu nejmenší radost! Zámky jste si vystavěli! Jedli a pili a pili a jedli! Lidi jste strašili, svět jste chtěli násilím spasit a sami sebe na životě ohrožovali. A my se vás kamarádíčkové ptáme. Kolik lidí jste rozesmáli? He? A kolik dìtí? He? No, naštěstí jsme trpěliví. Budeme to s vámi začínat znovu a znovu, dokud se nenaučíte zacházet s kouzelnými dary, které jsme vám co? Dali! Třeba vám to dojde po milionpátý, lidi hloupí. A nebo po minionšestý…“ Jan Werich (ony dary jsou tělo, mysl a duše, propůjčující nám možnost vnímat, myslet, jednat a milovat)
„Goléme (atome), ničení a boření pusť už jednou provždy z hlavy. To my Nechceme! My chceme žít v míru a pokoji a ty nám můžeš pomoct. No tak Goléme (atome), měj rozum…“ Jan Werich (prsten moci, bezová hůlka, šém – to vše jest analogií téhož, a sice zhoubné povahy moci)
„Život je bojem s blbostí, včetně blbosti vlastní… Humor je jedním z nástrojů tohoto boje… Tento boj nelze vyhrát, je však nutné jej vést, neboť by blbost zaplavila svět…“ Jan Werich
„Na nirvánu na Olymp na nebe nevěřím, když někdo svět pomlouvá vždycky láteřím… Nestojím o nekonečno s hvězdami všemi, stačí mi pár krásných let někde na zemi… Když já vám povídám, že je nebe na zemi, pravdu mám, věřte mi… Za život život dám, i když nerad umírám, nejsem sám, věřte mi… Pro toho kdo chce žít, je na světě plno krás a z těch krás nebe mít, záleží jenom od nás… Jen od nás věřte mi, záleží kdy přijde čas, kdy pro nás bude nebe na zemi… “ Ježek, Voskovec , Werich
„Není nutno není nutno, aby bylo přímo veselo. Hlavně nesmí býti smutno, natož aby se brečelo. Chceš-li trap se, že ti v kapse zlaté mince nechřestí. Nemít žádné kamarády, tomu já říkám neštěstí…” Zdeněk Svěrák, Jaroslav Uhlíř
„Chválím Tě, země má, tvůj žár i mráz. Tvá tráva zelená, dál vábí nás. Máš závoj z oblaků, bílých jak sníh. Hvězdo má, bárko zázraků na nebesích. Ať před mou planetou, hvězdný prach zametou. Dej vláhu rostlinám, dej ptákům pít. Prosím, svou přízeň dej i nám, dej mír a klid…“ Zdeněk Svěrák, Jaroslav Uhlíř
„Ať mír dál zůstává s touto krajinou, zloba, závist, zášť, strach a svár, ty ať pominou, ať už pominou… Teď když tvá ztracená vláda věcí tvých, zpět se k tobě navrátí, lide, navrátí…“ Marta Kubišová
„Všechny bolesti utiší láska, nikdy samotný neusínej… Všechny bolesti utiší láska, proto miluj a zapomínej…“ Marta Kubišová
„These mist covered mountains, are a home now for me. But my home is the lowlands and always will be. Some day you’ll return to, our valleys and your farms and you’ll no longer burn to be brothers in arm.
Through these fields of destruction, baptism of fire. I’ve watched all your suffering as the battles raged higher. And though they did hurt me so bad, in the fear and alarm. You did not desert me, my brothers in arms.
There’s so many different worlds, so many different suns. And we have just one world, but we live in different ones. Now the sun’s gone to hell and the moon’s riding high, let me bid you farewell, every man has to die. But it’s written in the starlight and every line on your palm, we’re fools to make war on our brothers in arms …“ Dire Straits
„May God bless and keep you always, may your wishes all come true. May you always do for others and let others do for you. May you build a ladder to the stars and climb on every rung. May you stay forever young.
May you grow up to be righteous, may you grow up to be true. May you always know the truth and see the lights surrounding you. May you always be courageous, stand upright and be strong. May you stay forever young.
May your hands always be busy, may your feet always be swift. May you have a strong foundation, when the winds of changes shift. May your heart always be joyful and may your song always be sung. May you stay forever young…“ Bob Dylan
„You’re gonna have to serve somebody, yes indeed you’re gonna have to serve somebody. Well, it may be the Devil or it may be the Lord, but you’re gonna have to serve somebody…“ Bob Dylan
„Každý člověk je středem svého Vesmíru, neboť tvoří centrum časoprostoru svého života…“ Bob Dylan
„Imagine there’s no heaven. It’s easy if you try. No hell below us. Above us, only sky. Imagine all the people livin‘ for today.
Imagine there’s no countries. It isn’t hard to do. Nothing to kill or die for. And no religion, too. Imagine all the people livin‘ life in peace.
You may say I’m a dreamer. But I’m not the only one. I hope someday you’ll join us. And the world will be as one…“ John Lennon
„God is a concept,by which we can measure our pain. I’ll say it again. God is a concept,by which we can measure our pain.
I don’t believe in magic, I don’t believe in I-ching,I don’t believe in bible, I don’t believe in tarot, I don’t believe in Hitler, I don’t believe in Jesus, I don’t believe in Kennedy, I don’t believe in Buddha, I don’t believe in mantra, I don’t believe in Gita, I don’t believe in yoga, I don’t believe in kings, I don’t believe in Elvis, I don’t believe in Zimmerman, I don’t believe in Beatles.
I just believe in me. Yoko and me. And that’s reality.
The dream is over, what can I say? The dream is over, yesterday. I was dreamweaver, but now I’m reborn. I was the walrus, but now I’m John. And so dear friends, you just have to carry on. The dream is over…“ John Lennon
„Instant karma’s gonna get you. Gonna knock you right on the head. You better get yourself together. Pretty soon you’re gonna be dead.
What in the world you thinkin‘ of? Laughin‘ in the face of love? What on earth you tryin‘ to do? It’s up to you. yeah you!
Instant karma’s gonna get you. Gonna look you right in the face. Better get yourself together darlin‘. Join the human race.
How in the world you gonna see? Laughin‘ at fools like me? Who in the hell d’you think you are? A super star? Well, right you are.
Well, we all shine on. Like the moon and the stars and the sun. Well, we all shine on. Everyone come on!
Instant karma’s gonna get you. Gonna knock you off your feet. Better recognize your brothers – everyone you meet.
Why in the world are we here? Surely not to live in pain and fear. Why on earth are you there, when you’re everywhere? Come and get your share.
Well, we all shine on. Like the moon and the stars and the sun. Yeah, we all shine on. Come on and on and on, on, on. Yeah yeah, alright, uh huh, ah…“ John Lennon
„There’s nothing you can do that can’t be done. Nothing you can sing that can’t be sung. Nothing you can say, but you can learn how to play the game. It’s easy.
Nothing you can make that can’t be made. No one you can save that can’t be saved. Nothing you can do, but you can learn how to be you in time. It’s easy.
All you need is love. All you need is love. All you need is love, love. Love is all you need.
There’s nothing you can know that isn’t known. Nothing you can see that isn’t shown. There’s nowhere you can be that isn’t where you’re meant to be. It’s easy.
All you need is love. All you need is love. All you need is love, love. Love is all you need…“ John Lennon
„Až ti bude v životě nejhůř, otoč se ke Slunci a všechny stíny padnou za tebe…“ John Lennon
„Baby be a simple kind of man, be something you love and understand…“ Lynydr Skynyrd
„Hello darkness, my old friend. I’ve come to talk with you again, because a vision softly creeping, left its seeds while I was sleeping, and the vision that was planted in my brain, still remains, within the sound of silence.
In restless dreams, I walked alone, narrow streets of cobblestone. Neath the halo of a street lamp, I turned my collar to the cold and damp, When my eyes were stabbed by the flash of a neon light, that split the night and touched the sound of silence.
„Fools“ said I, „You do not know silence like a cancer grows. Hear my words that I might teach you, take my arms that I might reach you“. But my words, like silent raindrops fell and echoed in the wells of silence.
And the people bowed and prayed, to the neon god they made. And the sign flashed out its warning, in the words that it was forming, then the sign said, „The words on the prophets are written on the subway walls and tenement halls“ and whispered in the sound of silence… Simon and Garfunkel
„I see trees of green, red roses too. I see them bloom, for me and you. And I think to myself, what a wonderful world.
I see skies of blue and clouds of white. The bright blessed day, the dark sacred night. And I think to myself, what a wonderful world.
The colors of the rainbow, so pretty in the sky. Are also on the faces, of people going by. I see friends shaking hands, saying, „How do you do?“ They’re really saying, „I love you“.
I hear babies cry. I watch them grow. They’ll learn much more, than I’ll ever know. And I think to myself, what a wonderful world. Yes, I think to myself, what a wonderful world. Ooh, yes…“ Louis Armstrong
„Born free, as free as the wind blows. As free as the grass grows, born free to follow your heart.
Live free and beauty surrounds you. The world still astounds you, each time you look at a star.
Stay free, where no walls divide you. You’re free as a roaring tide so there’s no need to hide.
Born free and life is worth living. But only worth living, cause you’re born free... “ Andy Williams
„Najdi sílu silným být, poraz hloupost chytrostí, ten kdo váhá dlouho ztratí čas.
Nebuď líný, jen si poruč, svět ti vyhrát dovolí. Šplhej na svou bájnou horu a strach nech v údolí.
Synu můj máš lidskou tvář, duše tvá ať křídla má. Hrdě vzpřímený jít se snaž, synu můj leť výš než vítr dá.
I když není s kým bys kráčel, kdo bouří by tě veď. S pevnou vírou projdeš pláčem, tam šel chlapec a muž jde zpět.
Jen moudré poslouchej, abys pro nás moudrým byl. A najdeš lásku všech těch, co máš rád. Sám si největší sny splníš, jen věř svým představám. Každý má své správné vlny, tak pluj tam, kam chceš ty sám…“ (překlad písně Son of man) Phil Collins
„Lížem vzduch, lížem vzduch a nic nás nepálí. Lížem vzduch, lížem vzduch z plic dinosauřích. Kéž skutky zlý, kéž to všechno svinstvo každej den, kéž duše co vzlítly komínem, vyváží malá chvilka jako tahleta.
Nahý lížem vzduch, lížem vzduch a nic nás nepálí. Lížem vzduch, lížem vzduch z plic dinosauřích. Kéž skutky zlý, bol a bol a hádky každej den, kéž ty dlouhý řady prasáren, chvíle jako tahle vyvážej.
Koupem se ve sluneční koupeli a vzduch nás ovívá, mořskej vzduch nás ovívá. Společně koupem se ve sluneční lázni a božskej neutrál vládne…“ Zrní
„Zasadíme strom, zasadíme stromek radosti, místo květů, budou starosti. Ten strom roste v nás, roste i v té druhé bytosti, jen nesmíme prožít život ve zlosti. Kdybychom tak učinili, pohněvali bychom víly, které silou poupěte, tvoří lásku na světě.
Panna Mariá, dopřála by ze své milosti a naplnila studnu radosti. Studánko rozmilá,kéž by jsi nám ten strom zalilaa pak se z tebe naše duše napila.Vdechla by dva loky lásky a tu boží víru,že všichni lidé na světe mohou žíti v míru… Vojtěch Dyk
„Usínám a chtěl bych se vrátit o nějakej ten rok zpátky, bejt zase malým klukem, kterej si rád hraje a který je s tebou.
Zdá se mi, je to moc let. Já byl kluk, kterej chtěl znáti svět, s tebou jsem si hrál.
Vrátím se a chtěl bych rád, být s tebou, zavzpomínat. Mám tu teď, ale zprávu zlou.
Suchá hlína tady, bez kvítí, bez vody. Já na ni poklekám, vzpomínkou pocta se vzdává.
Loučím se a něco však tam zůstalo, z těch našich dnů. Já teď vím, věrný zůstanu.
Nemohu spát, probouzím se a zase se nemohu ubránit myšlence, vrátit se o nějakej ten rok zpátky, bejt zase malým klukem, který si rád hraje, který je s tebou…“ Blue Effect
„Až jednou svět se složí, až zaplaví ho vody a ani slovo Boží už pravdu neporodí. Až svět ovládne lež a šedé stejnokroje, neřekneš více než: tak dobře, lásko moje.
Až seschnou všechny lesy, cesty povedou nikam a jenom diví běsi budou poslouchat, co říkám. Až všechna horstva padnou, která tu věky stála, a všechny květy zvadnou, řeknu: tak dobře, moje malá.
Až konečně mě sejmou, až jednou nezvednu se, až jednou budu ve dvou namísto v jednom kuse. Až jednou řeknu, běž, vášni, té neposluše, neřekneš více než: tak dobře, moje duše.
Až jednou ze života zbude jen pahýl suchý, až už se nedokážu zmotat a můj mobil bude hluchý. Až dojdou mi i slova, která mi ještě zbyla, řeknu ti aspoň znova: tak dobře, moje milá…“ Vladimír Mišík