„Sanus“… Tentýž latinský výraz pro zdravé i rozumné, deklaruje spřízněný původ obou pojmů. Coby úzce provázaná triáda klíčových aspektů bytí, podléhají vnímání, myšlení a jednání jednotlivce žijícího ve společenství, kolektivním „pravdám“ bazálního paradigmatu. Je-li paradigma chybné, stůně i populace jej sdílející. Předešlý model duchovního idealismu (nemoc jako boží trest, aneb „pane Bože uzdrav mě“) i nynější pojetí vědeckého materialismu (nemoc řízena geny, aneb „pane doktore vylečte mě“), nás ve vztahu k sobě samým, i světu jehož jsme součástí, přiměli uvěřit ve vlastní bez-moc a přijmout roli ne-mocných.
Avšak ponoříme-li se hlouběji, odkryjeme překvapivě prostou, poněkud trpkou, nicméně příležitostmi oplývající skutečnost. Obyčejně, pomineme-li ojedinělé výjimky, se vědomě či nevědomě významně podílíme na vzniku svých zdravotních potíží, a to vychýlením zdraví úměrné rovnováhy našeho vnímání, myšlení a jednání definujících naši sebehodnotu, která je vystavována nepřetržitému tlaku mnoha dysfunkčních kulturních schémat stávající civilizace (odkud „civilizační“ onemocnění).
Napříč naší historií vždy s přežitím svázaná nezbytnost přirozeného pohybu v přirozeném prostředí, byla nedávno vystřídána „vládou měkkého křesla“ či přinejmenším nucenou jednostrannou zátěží, orientovanou spíše na výkon, nežli na potěšení (říkáme tomu „sport“). Doby lovců-sběračů, chovatelů-pěstitelů, ohně a kuchyňského vařiče, nahrazují chemické „kejkle“ potravinového průmyslu, extrahované či syntetické náhražky stravy, restaurace, fastfood (říkáme tomu „jídlo“). Tento „bludný kolovrat“ příjmu a výdeje, poháněný všudypřítomným stresem, neúnavně přede neviditelná vlákna zhoubné pavučiny postupného rozvratu, až selhání našeho organismu.
Optikou černé a bílé může být taková událost pokládána za náhodný, nepohodlný, sebepoškozující rozmar biologie, který je povoláním „slepé“ armády symptomatologických přístupů nezbytné všemožně umlčet, za pouze „formální“ účasti pacienta (říkáme tomu „léčit se“). Lze ji však také uchopit jako užitečnou signalizaci o životní chybě člověka, která jej prostřednictvím „hlasu vlastního těla“ vyzývá ke změně chování, coby aktivnímu, smysluplnému řešení s kauzální účinností (říkejme tomu „uzdravit se“).
Ačkoli se zdánlivě jedná pouze o nepatrný rozdíl ve formulaci, léčba nemoci a uzdravení člověka, jsou si v klinické praxi, obdobně jako předchozí řádky, mnohdy diametrálně vzdáleny. Následkem zcestného zaměření na nemoc (namísto zdraví) je obvykle pouhé udržování života v nemoci, než-li kýžené uzdravení. Svým nevyhraněným postavením, z pozice oboru zasvěceného opětovnému vyladění „neurálních strun“ pohybu a jeho vnímání, zasahuje fyzioterapie a léčebná rehabilitace do mnoha odvětví medicíny a vymyká se tak ustálenému trendu, členit lidské bytosti na jednotlivé „díly“ , čímž jejímu strnulému kurzu a úzkým obzorům, může pomoci navrátit celostní rozhled a správný směr.
Výstup I: Fyzioterapie je jedním z potenciálních mostů mezi „západní“, na pozadí válek se vyvíjející, na přežití cílenou, akutní, analytickou medicínou faktů a událostí (moderní ortopedicko-chirurgické obory) a tradičními, „východními“, z empirie odvozenými léčebnými přístupy, orientovanými na dlouhodobé strádání ve smyslu životních příběhů a souvislostí (funkční medicína a celostní přístup).
Falešná iluze („matrix“), ve které nás peníze učiní šťastnějšími, zbraně nám dodají pocit bezpečí, léky nás uzdraví a přemíra informací z nás udělá moudré lidi, přivedla stav zdravotní péče (na úrovni jednotlivce), ekonomie (z hlediska společnosti) a ekologie (v měřítku biosféry) na pokraj zhroucení. Chaos spojený s vyčerpáním stávajícího vědecko-materiálního paradigmatu je předzvěstí změny, jejíž kvintesencí je nezbytná korekce směru civilizace od kvantitativního maximalismu ke kvalitativnímu minimalismu. S tím jak se horizont našeho vědění rozšiřuje, tradiční pojetí reality se dramaticky otřásá v základech a spontánně dochází k fascinujícímu uspořádání „střípků mozaiky“, jež sjednocuje seriózní vědecké přírodní obory (buněčnou biologii, kvantovou fyziku), inovativní medicínské přístupy (epigenetiku, psycho-neuro-endokrino-imunologii), tradiční západní filosofická učení (antická škola) a východní věrouky (buddhismus, konfucianismus), skrze shodný holistický závěr:
Výstup II: Naše vnímání utváří naši realitu; naše myšlení řídí naši biologii; naše jednání vede náš osud; my sami jsme tvůrci svého světa; tělesné i duševní jsou jedním.
Klasická scéna vypráví o vědci, který šplhá na Horu vědění. Když dosáhne vrcholu, spatří Buddhu, jak sedí na špici. „Co tady děláte?“ ptá se vědec. „Co vás tak zdrželo?“ odpoví Buddha s úsměvem. Opětovné sloučení, latinsky re-ligare, napovídá v této souvislosti mimo jiné rovněž cosi o původu slova religiozita, které se však poněkud zcestně stalo synonymem dogmatické zbožnosti, zatímco jeho hlubší význam upadl v zapomnění.
Z hlediska historického vývoje společnosti, odpovídá periodicky se vlnící charakter proměny paradigmat přednostnímu užívání levé analytické či pravé emocionální („romantické“) hemisféry mozkových polokoulí kolektivního vědomí lidstva, kdy táhlá období mírné až extrémní nerovnováhy, jsou tu a tam výjimečně protnuta prchlivým okamžikem jejich rovnoměrného osvícení.
Pěstovat celistvé vidění na všech etážích existence, nám dává možnost nahlédnout za oponu všedních prožitků a spatřit svět „obyčejných zázraků“. V rukou svíráme „klíč od ráje“. Zda budeme i nadále následovat světlo „padlé hvězdy“ a udržovat při životě sebezničující program oběti nebo překročíme svůj evoluční stín a začneme rozvíjet sebe sama coby zodpovědné strážce svého vnitřního i uvědomělé spolutvůrce zevního prostředí, je na(ne)štěstí otázkou svobodné volby.
Výstup III: Předěl mezi systémem řízenou rehabilitací a soukromou fyzioterapeutickou praxí vnímám coby svou osobní volbu mezi sériovou výrobou a autorskou tvorbou, sebepoznáním a sebezapíráním, svobodou a svázaností, dávajíce mi možností plně rozvinout potenciál profesní zvídavosti a kreativity a přitom se varovat myšlenkové strnulosti a duševní vyprahlosti… Ve víru vědomostí, zkušeností, zanícenosti a vášně, stává se můj „všední den“ v mnoha aspektech intuitivní osvěžující meditací…“
„Každá nemoc je informace… Informace o tom, jaký člověk je, jakým způsobem a v jakých podmínkách žije… Informace o tom, že v životě dělá nějakou chybu nebo že žije v podmínkách, které jsou se zdravím neslučitelné… Mnohý lékař lečí nemoc, málokterý však poradí člověku co dělat, aby se uzdravil… S odklonem od umění tradiční klinické diagnostiky a vývojem inovativních testovacích a futuristických zobrazovacích metod, bývá pak obyčejně i zdravý člověk ověnčen diagnózou, stávajíce se pacientem… Lidé uvěřili, že snaha uzdravit se je výrazem marnotratné pýchy, zatímco nechat se léčit je projevem vyzrálé zodpovědnosti k sobě samému…“ Jan Hnízdil
„Lékař je leckdy člověk, který podává léky o nichž ví jen velmi málo, k léčbě nemocí o kterých ví ještě méně, lidem o nichž neví vůbec nic… Proto také jen velmi zdřídka navševuje jeden druhého “ Jan Hnízdil
„Hovoří-li někdo o banálním ortopedickém či chirurgickém výkonu, vemte nohy na ramena, neb buď je natolik neznalý, že si možných komplikací a důsledků z nich plynoucích není vědom nebo natolik egoistický, že je bagatelizuje a přehlíží…“ Vladimír Bebeš
„Kdejaký učenlivý primát se naučí jak operovat, ale nenaučí se kdy neoperovat… V dobách protimluvů jakým jsou individuální přístup, opírající se o standardizované vědecké studie medicíny založené na důkazech, lze s podporou moderní superdiagnostiky a bezpočtem sofistikovaných konzervativních či invazivních metodologií a technologií, v podstatě léčit každého… Někdy však méně znamená více a více znamená méně, přičemž jednou z nejcennějších dovedností vyzrálého lékaře je umění laskavé nevšímavosti s vědomím, že nejlepší operací je žádná operace… Jakýkoli léčebný výkon by měl být s ohledem na kvalitu pacientova života vždy méně rizikovým, než-li přirozený průběh onemocnění… Medicína je právě tak o uzdravení, jako o milosrdenství…“ Vladimír Beneš
„Zdraví a věk se po celý život rozcházejí a pokud jde věk dál cestou, zatímco zdraví chvíli postojí na místě, je to pádný důvod k radosti ze života…“ Zdeněk Pokorný
„Fundamentální víru ve zdravého člověka, redukovala medicína na nedobře vyšetřeného pacienta…“ Jiří poděbradský
„Pracuje-li lékař dlouhodobě ve spěchu, komplexní orientace v patologickém procesu nemoci, zrovna tak jako schopnost porozumění, empatie a soucitu atrofují, ve prospěch vulgárního zjednodušování vzájemných vztahů a chladného nezájmu vůči člověku…“ Jiří Poděbradský
„Dobrý lékař především podporuje a využívá samoúzdravných mechanismů organismu člověka o něhož pečuje, řídíce se fundamentální zásadou medicíny primum non nocere, tedy hlavně neškodit… V rámci své terapeutické rozvahy, jejíž podkladem je komplexní rozbor životního příběhu pacienta a umění diferenciální diagnostiky, vždy preferuje kauzální přístup v klíčové oblasti, uvědomujíce si mnohé aspekty širších souvislostí, přičemž obvykle jen hlupák omezuje se na místo bolesti…“ Jiří Poděbradský
„Lidské tělo je ekosystémem buněk, virů a bakterií… Bojovat s nemocí znamená bojovat sám se sebou… Vyléčit se je však možné pouze a jedině skrze usmíření… Poděbradský
„Lékař jen zřídka kdy navštěvuje lékaře, neb vědom si chatrného souhrnu vědomostí svých, předpokládá totéž u svého kolegy…“ Jiří Poděbradský
„Pacienta budeme léčit, i kdyby ho to mělo stát život – toť podivná terapeutická rozvaha mnohých medicinmanů…“ Jiří Poděbradský
„Přední manuální dovedností mnohých lékařů, je klávesová zkratka ctrl-c / ctrl-v…“ Jiří Poděbradský
„Konání ortopeda v terénu páteře, připomíná leckdy slona v porcelánu…“ Jiří Poděbradský
Tím, že v sobě nezahrnují příčinu, nečiní mnohé chirurgické či farmakologické přístupy z člověka než mrzáka či narkomana, byť z dobrým úmyslem… Rady (coby semena) jsou naše, zdraví (coby půda) je Vaše… Než semeno uložené do půdy vyklíčí, je obyčejně zapotřebí, aby nejednou řádně zapršelo…“ Alois Krobot
„Úzce profilovaný specialista obvykle paradoxně nedohlédne za hranice své odbornosti, pozbývaje celostní rozhled a perspektivu širších souvislostí… Ve smyslu volby léčebné strategie, jest v medicíně nadčasovým zlatým standardem následující taktika: kde můžeš vyhni se „dlátu a kladivu“… Nemůžeš-li jinak, sáhni po „pinzetě a štětečku“… Buď stále pamětliv toho, že obé nejsou než cíleným, funkčním poraněním… Nadevše preferuj a chovej v úctě přístupy konzervativní… Všemožně podporuj mechanismy regenerace…A především nepřekážejtam, kde jenstačí ponechat tělu dostatečný prostork přirozenému sebezahojení, neb nadevše platí, že zatímco lékař léčí, tělo se uzdravuje…“ Alois Krobot
„Na evoluční fyziologii běhajících, šplhajících, plavajících a energeticky povětšinou strádajících lovců a sběračů, je naroubován maladaptivní způsob života na poli se hrbících, u pásu stojících, na kancelářském křesle sedících či v autě se povalujících dělníků, manažerů, právníků či lékařů, jenž mrzačí svá těla i mysl ve světě permanentních patologických přebytků, kde kvalita jest zadupána kvantitou…“ Pavel Stejskal
„Fyzioterapie je přístupem založeným na kontaktu, skrze který mysl terapeuta přenáší pocit lehkosti a volnosti do jeho rukou a prostřednictvím nich dál do tkání přijímající osoby…“ Dagmar Králová
„Tělo a mysl jsou nástroji, skrze které můžeme realizovat život a lásku… Ovládnou-li naše božství disfunkční transgenerační systémová schémata (uvěříme-li, že práce je důležitější než rodina, že bez léků se nelze uzdravit, že musíme, nesmíme či nemůžeme jinak), stáváme se nekompetentními (ne-mocnými) správci těchto nástrojů, jejichž dokonalou záchrannou brzdou je vznik nemoci (dokonalost v nedokonalosti)… Skrze rozladění autonomních tělesných a duševních systémů (vegetativní nervový systém a s ním úzce provázané subsystémy stresové osy, imunity a regenerace), narůstá odpor k životu, kde odpor odpovídá podílu napětí a proudění životní energie (R=U/I)… Nežijeme-li v pravdě a lásce k sobě samému a současně také v míru ke společnému prostoru, pak vždy pouze vytloukáme klín klínem, pokládajíce svou esenciální podstatu na obětní oltář, výměnou za uspokojování povrchních potřeb a čím hůře se cítíme, tím více návykových náhrašků života je nám překládáno (cukr, televize, facebook, wifi, dům či auto na 2% hypotéku)… Věřím, že z tohoto matrixu se lze do poslední vteřiny probudit, roztrhat smlouvu s ďáblem, změnit svůj životní prožitek a naplnit smysl svého bytí…“ Jan Vojáček
„Budete-li harmonizovat své myšlenky, začne se odpovídajícím způsobem vylaďovat i kvantové pole vašeho vnitřního i zevního světa, jejichž interakci nazýváme realitou…“ Helena Máslová
„Ve věcech ojedinělých „zázračných“ uzdravení, je třeba s vědeckou seriózností, zabývat se mechanismy jak? a proč? , nikoli je přehlížet coby podivné anomálie… Jedině takový přístup umožní nám nahlédnoutdo světa hlubších, méně zřetelných úrovní a princípií mozaiky našich životů, odrývaje odpovědi na tyto a mnohé další otázky… Je mozek generátorem vědomí nebo „pouze“ magickým nástrojem na práci s myšlenkami? Jsou hormony příčinou nebo důsledkem našich pocitů? Sehrávají geny roli nesmlouvavého pera osudu nebo „jen“ jakési zamlžené křišťálové koule, na jejímž povrchu se neustále kondenzují krůpěje nepřeberné plejády možností?…“ Bruce Lipton
„Víra tvá tě uzdraví… Prach jsi a v prach se navrátíš…“ Ježíš Nazaretský
„Jsme hvězdným prachem, jemuž tanec gravitace a sluneční energie vdechli život a skrze který poznává vesmír sám sebe…“ Carl Sagan