Coby pomyslná vodní hladina, zrcadlí pohyb naše vnímání okolí i sebe sama. Pohybujeme se, abychom vnímali (senzorická složka) a současně vnímáme, abychom se pohybovali (motorická složka). Člověk disponuje druhově charakteristickým pohybovým chováním, jak lze pozorovat na determinovaném pohybovém vývoji dítěte, během kterého jsou budovány bazální senzoricko-motorické stereotypy.
Interindividuálně specifický repertoár těchto stereotypů, které jsou ve formě senzorických map a motorických programů uložené v rámci rozsáhlých neuronových sítí, se během života neustále dynamicky přetváří, jako odezva na neustále se dynamicky měnící prostředí. Podkladem pro tvorbu prospěšných adaptivních a zánik nadbytečných neužívaných pohybových strategií je neuroplasticita. Neuroplasticitu lze chápat jako neustálý strukturální i funkční vývoj nervového systému na všech úrovních, jenž je korelátem učení a paměti organismu. Jde o všeprostupující děj působící v evoluční, reaktivní, adaptační i reparační rovině. Jeho důsledky mohou být příznivé i nepříznivé, dle fyziologického či patologického charakteru vyvolávajícího stimulu.
Bezmezné možnosti vzájemných kombinací, poskytují i relativně nevelkému množství stereotypů, jež má organismus k dispozici, prostor ke vzniku nekonečné plejády pohybových variací, obdobně jako lze základní soubor tónů či paletu barev, využít pro tvorbu jedinečných symfonií a obrazů.
Smysluplný, inteligentní pohyb člověka po „šachovnici“ evoluce, je projekcí myšlenky (kognitivní složka), pod taktovkou dechu a srdce (vegetativní složka). V tomto ohledu jsou nevšedním nadáním obdařeni vrcholový atleti, tanečníci, malíři, hudebníci a mistři tradičních východních učení (Tai Chi, Chi Gung), jejichž harmonické pohybového vyjádření myšlenky, blíží se domnělé dokonalosti.V kontrastu zmíněných vznešených, uměleckých činností, stojí pak plytké myšlenky vyznavačů extrémních silových či bojových sportů.
Výstup: pohyb lze chápat jako program vepsaný do neuronové sítě, jehož spuštění vede k aktivaci svalových řetězců; pohybové programy jsou záznamem interakce naší vnitřní motivace se zevním světem; ve smyslu pohybového řízení, sehrává fyzioterapeut roli zevního pomocného programátora senzoricko-motorických a nepřímo také kognitivních sítí.
Počínaje prvním nádechem, konče posledním výdechem, je bránice (původem krční sval s významnou psychologickou složkou, zpola pracující pod záštitou autonomního nervového systému) svalovou „alfou“ a „omegou“ lidského života. Symbolického „Adama“ pohybových souher nebo-li synergií v gravitaci, představuje svalový řetězec trupu, zvaný též hluboký stabilizační systém, jehož fundamentálním principem je balancování podpěrné a dechové funkce bránice, v rámci kterého se misky vah adaptabilně přizpůsobují daným nárokům. Hluboký stabilizační systém coby mnohoúčelový, „magický“ prstenec, je analogií „kardanu“, „spojky“ i „diferenciálu“, tvořících funkční pouto hrudníku a pánve, které dále skrze „Evu“, tedy řetězec propojující jej s ramenními pletenci, rozvádí hybnou sílu do horních končetin. Tyto elementární souhry, jejichž vrcholným evolučním vyjádřením jsou napřímení, úchop a bipedální vertikalizace, vznikají během prvního trimestru života, coby prakticky jediná možná pohybová reakce, na zádech či břiše ležícího novorozeného dítěte, na okolní svět a přibližně v průběhu nadcházející dekády měsíců motorického vývoje, zakončeného adaptabilní chůzí a vyzrálou ideomotorikou ruky, jsou postupně zapojovány v rámci poloh posturálně náročnějších. Hrubou orientační „signaturou“ optimální činnosti Adama a Evy je postavení pánve a spodních žeber, lopatek a klíčků, linie prostoru mezi pažemi a trupem či orientace pupku, načež o převažujícím charakteru průchodu gravitace nosnými klouby dolních končetin, dále informuje „kondice“ plosek nohou, které jsou-li „funkční a chápavé“, přirozeně obměkčují krok a skrze silný informační tok, podílejí se významnou měrou na tvorbě rovnovážných strategiích. V mnohém zajímavou perspektivou, je pak pohled na tělo v gravitaci vertikálně zatížené a v horizontále klidně odpočívající.
Vyvážená aktivita Adama a Evy během růstu, je výchozím předpokladem výstavby plynulé „esovité“ klenby osového systému, posléze pak presumpcí optimálního toku gravitace skrze napřímený sloupec trupu a centrované kořenové klouby končetin, stávaje se tak předním ochráncem ústředních evolučních slabin člověka, jež představují zvraty v lordo-kyfotickém zakřivení páteře (charakteristické kontrastní změnou biomechanických vlastností, kdy oblast pevná, mění se náhle v krajinu volně pohyblivou, načež v tomto ohledu bezpochyby největší prokletí stíhá přechod bedro-křížový a atlanto-okcipitální), choulostivé uspořádání ramenních pletenců (příznačné svou nebývalou složitostí, v rámci které je závěsný aparát lopatky a klíčku podkladem raritní pohybové variability ramenního kloubu, jenž však ožehavým poměrem velikosti jamky a hlavice, balancuje na hraně stability a mobilility) a životnost nosných kloubů dolních končetin („silosvodných pružin“, nacházejících se pod takřka permanentním tlakem trupu, jejichž majoritní pohybový fond, lze v kontrastu k rozsáhlé variabilitě horních končetin, shrnout jako dřep, výpad nebo jejich kombinaci, kdy koleno stává se obyčejně „nevolníkem“ rozmařilosti kyčle a hlezna). V tomto ohledu se oba partnerské řetězce vzájemně ovlivňují (viz. obr 1, obr 2) a jakékoli narušení harmonie jejich vztahu, projevuje se škálou zprvu klinicky němých, posléze funkčních, v konečném důsledku pak strukturálních poruch napříč svalově-fasciovou, vazivově-kloubní či kostní etáží (od vnitřní inkoordinace se změnou svalového napětí, přes trvalý lokalizovaný či generalizovaný hypertonus, kdy déletrvající omezení perfuze svalových vláken, zapříčiněné sevřením přilehlých cév jejich vlastní kontrakcí, vede k tvorbě tuhých sférických uzlů zvaných „trigger-pointy“, přičemž pokročilým následkem „bludného kruhu“ ve smyslu nedostatečné výživy svalového vlákna, postrádajícího k relaxaci nezbytnou energii, je jeho přeměna ve vlákno vazivové, zatímco výsledný tah dává vzniknout úponovým bolestem nebo-li entezopatiím, po mikro či makro ruptury měkkých tkání; od kloubní decentrace se změnou visko-elastických vlastností synoviální tekutiny, přes tiché kompenzační či akutní dekompenzované blokády, po degenerativní změny na úrovni meziobratlových plotének či kloubních chrupavek, charakteristické vznikem výhřezů a artróz; od tvorby kompenzačních kostních výrůstků k únavovým zlomeninám; pojítkem nastíněných, vzájemně se prolínajících dějů na soběpodobných, pouhými poměry principiálně shodných vlastností se lišících tkáních pohybového systému, rodících se z téhož mezenchymálního zárodečného listu, jsou kořenové či periferní iritace kolemjdoucích nervů, manifestující se vznikem centrální nervovou soustavou zprostředkované bolesti, primárně ochranného charakteru). Jelikož ve smyslu patologických dějů, „hlodajících“ na vitalitě pohybového systému, předcházejí zpravidla poruchy funkce poruchám struktury, je strukturální pohybovou medicínu nutno vnímat jako mnohdy nezbytnou vsuvku komplexní léčby, započaté a zakončené funkčními přístupy (výměna spojky je pozdní, draze vykoupenou příležitostí poučit se o jejím správném používání, zajisté je však lépe, předchází-li osvěta zbytečnému opotřebení).
Mezní, vzájemně se doplňující, strategie trupové stabilizace (ADAM)
Pasivní vyvalení („hadr“): vazivově-kloubní „zavěšení do gravitace“, která dle konkrétního způsobu svého disharmonického průchodu tělem, rozebíhá variabilní kaskádu přetížení napříč pohybovým systémem (zavěšení se do pánve, beder či kyčlí, šíří se skrze asymetrické zatížení křížo-kyčelních a klíčových kloubů dolních končetin do klenby nohou, zatímco lordo-kyfotický či skoliotický zvrat v zakřivení osového systému, působí přetížení od oblasti křížové po krajinu krční, s decentrací ramenních i kyčelních pletenců – jen to vyzkoušejte).
Aktivní povrchové zatažení („vánočka“): napřímení využitím antagonistické kokontrakce úzkých, slabých, podélných, povrchových pásů břišních (přímé břišní svaly) a zádových (vzpřimovače páteře); tento systém, založený na rychlých, fázických, svalových vláknech o nízké vytrvalosti, umožňující podpěru pouze ve směru předo-zadním, jenž je vykoupena redukovanou efektivitou dýchání, je vhodnou pomocnou strategií v situacích s extrémními nároky na trupovou stabilizaci, mnohdy se však mylně stává středem zájmu analytického cvičení.
Aktivní hluboké roztažení („mazanec“): napřímení využitím synergické koaktivace bránice, pánevního dna a širokých, silných, hlubokých vrstev břišních (příčné břišní svaly), za vytvoření rovnoměrného nitrobřišního tlaku ve směru předo-zadním i latero-laterálním; tento systém, založený na pomalých, posturálních, svalových vláknech o vysoké vytrvalosti, umožňující vyváženou obvodovou podpěru trupu všemi směry, při zachování plné dechové kapacity, je vhodnou výchozí strategií pro realizaci běžných činností, spontánně rozvíjenou v rámci poloh a pohybových sestav vývojových, jejichž přirozené využívání ustupuje spolu s naším přesunem „od země ke stolu a od dynamiky ke statice “.
Obr. 1 Schématické znázornění principu hluboké a povrchové posturální stabilizace.
Obr. 2 Rectus abdominis vs transversus abdominis
Opačný směr působení svalových vláken, naznačuje antagonistický vztah hlubokého (rozevření) a povrchového (stažení) stabilizačního systému, podléhající principům reciproční inhibice – činnost prvého doprovázena jest odpočinkem druhého.
Mezní strategie propojení trupu s ramenními pletenci (EVA)
Pasivní: vazivově-kloubní zavěšení do gravitace, která dle konkrétního charakteru svého disharmonického průchodu tělem, rozebíhá variabilní kaskádu přetížení, putujícího napříč pohybovým systémem.
Aktivní decentrovaná: biomechanicky nevýhodné postavení, dané nedokonalým uložením hlavice do jamky, se vzájemnou nepřiléhavostí kloubních ploch, jehož podkladem je nerovnováha mezi přední/horní a zadní/spodní svalovou fixací ramenních pletenců, odpovídající převaze úchopových činností v prostoru za nedostatku přirozených opor, v praktické rovině každodenního života, která je mnohdy dále umocněná v rámci nepřirozených decentrovaných opor analytického cvičení, kde dominantní roli sehrávají horní vlákna svalu trapézového.
Aktivní centrovaná: biomechanicky výhodné postavení, dané dokonalým uložením hlavice do jamky, se vzájemnou přiléhavostí a rovnoměrným zatížením kloubních ploch, jehož podkladem je rovnováha mezi přední/horní a zadní/spodní svalovou fixací ramenních pletenců, odpovídající optimálnímu poměru úchopů a přirozených centrovaných opor, které jsou vlastní polohám vývojovým, kdy klíčovou roli sehrává přední sval pilový.
Obr. 3 Schématické znázornění principu centrovaného a decentrovaného postavení ramenních pletenců.
Neupadnou-li Adam a Eva na samém počátku svého stvoření v nemilost četným nástrahám prudkého civilizačního vývoje, měnícímu původní pohybové podmínky (viz. výzvy raného období) , jsou v průběhu života, zvláště pak s počátkem školní výuky, kdy se dítě z všestranného uživatele herního prostoru lesa, hřiště, pískoviště a prolézačky, takřka „přes noc“ mění v monotónního uživatele židle a stolu, nadále pokoušeni škálou novodobých tlaků (viz. výzvy pozdější), kterým dříve či později obvykle podléhají.
Výzvy raného období:
– Chybná aktivace trupu vleže na zádech i břiše, daná rozpojením komponent hlubokého stabilizačního systému tíhou pleny a změněným postavením pánve;
– nesprávné provázání trupu s pletenci horních končetin v rámci výchozí opory vleže na břiše, zejména ve spojitosti s nábytkem uměle vyvýšenou polohou rodičů;
– globální senzoricko-motorická deprivace v návaznosti na monotónní charakter podloží, horizontální či pouze pasivně vertikální polohu v kočáru, nadbytek oblečení limitující propriocepci z plosek i rozsahy klíčových kloubů a stálý tepelný komfort, redukující nutnost optimálního vyladění systému termoregulace (poslední desetiletí, kdy stále větší oblibě těší se, pro mnohé lidské kultury tradiční a našemu druhu blízce příbuzná živočišná společenství zcela přirozené nošení a s ním spojená vhodná poloha pro vyzrávání kyčelních kloubů a osového systému, za psycho-motorické stimulace dechem, teplem i dotekem rodiče, jsou však příslibem změny);
– pomineme-li nepříznivé ovlivnění laktace a kojení, dále pak také jistá míra decelerace kognitivně-komunikačního vývoje, skrze cumel oslabující přirozenou reciprocitu ruka-ústa;
– legrační chodítka (určená seniorům), nemotorná odrážedla a úchylné dětské elektromobily, jenž sic bezpochyby zvyšují komfort neuvědomělých rodičů, nejsou než decelerací a devalvací lokomočního vývoje (malé, měkké, pružné, dobře hojící se dítě se potřebuje naučit krizovým strategiím dříve, nežli bude padat z velké výšky do tuhých kolenou).
Výzvy pozdější:
– Celodenní zatížení osového systému v sedu, stoji či chůzi (člověk nebo-li homo sapiens domesticus, je jediný savec vstávající s rozbřeskem a uléhající po západu Slunce, jehož den zpravidla zcela postrádá nezbytný průběžný odpočinek v horizontální poloze, který je jedinou kompetentní příležitostí k relaxaci hlubokých svalových řetězců a nezbytným předpokladem jejich aktivní účasti při zpracovávání gravitace v polohách vertikálních);
– dlouhodobé statické či kvazistatické pozice, svádějící k zaujímání svalově pasivních, vazivově udržovaných, „úlevových“ poloh a chybějící pohybová pestrost, jejichž společným jmenovatelem je nadužívání nábytku a dopravních prostředků;
– ztráta úchopové a „pružníkové“ funkce plosek nohou, coby jediného, přímého, haptického propojení mezi námi a zemí, během bipedálních činností, v návaznosti na stimulaci chudý, tvrdý, převážně betono-asfaltový terén a zejména jejich permanentní uvěznění do stísněného prostoru boty (zpevňujeme cesty, abychom obměkčovali obuv). Tyto samo o sobě rozsáhlé následky šířící se nosnými klouby dolních končetin a osovým systémem, jsou mnohdy dále násobeny podpatky a kabelkou, vychylujících horizontální polohu ramen, pánve a bránice, běžně navíc opaskem či podprsenkou sevřených, které v součinnosti dokonale ruinují přeživší zbytky hlubokého stabilizačního systému;
– vychýlení optimálního napětí a uložení bránice v souvislosti s kouřením či změna kvality vaziva (ponejvíce v oblasti bedro-křížo-kyčelní), v návaznosti na užívání hormonální antikoncepce.
Za své typicky lidské výstřednosti, nemající v živočišné říši obdoby, v jejichž čele stojí vzrostlý mozek, vzpřímená chůze a jemná motorika, platí pak člověk mnohdy „bolestmi zad“ a „tuhým krkem“.
Výstup: stěžejní pohybové programy výchozího ovládnutí těla v gravitaci, jsou formovány během prvních měsíců života, v průběhu kterého jsou poté nadále rozvíjeny a přetvářeny, spolu s podprogramy na ně navazujícími; podstatou vyzrávání motorických sítí nervové soustavy, je přesun odpovědnosti pohybové kontroly od nevědomých reflexů, přes vědomou volní kontrolu, po nevědomou volní kontrolu; stabilizace trupu (napřímení) a jeho propojení s ramenními pletenci (úchop), coby obecné předpoklady drtivé většiny činností člověka, jsou umožněny variabilními kombinacemi redundantních strategií; pohyb je projekcí myšlenky, načež zdokonalení pohybového, obdobně jako myšlenkového vyjádření, spočívá v posunu od povrchních a nerovnovážných systémů či úvah, k systémům či úvahám hlubokým a vyrovnaným; sklon člověka k nepřiměřené pohodlnosti je vykoupen oslabením a posléze zánikem nervových spojů, na úrovni řídnoucí sítě (nejen) pohybových programů; čím více si vědomě pomáháme, tím více si nevědomě ubližujeme, vytvářejíce si dluh, jenž na konci daného cyklu bude dříve či později vyúčtován; uvedený princip je platný rovněž v případě mechanických či farmakologických vymožeností typu ortéz, bederních pásů, korektorů, korzetů, podpěr klenby, „opichů“ (tvořících bodové retrakční zjizvení kloubního pouzdra, přičemž symbolická tečka na povrchu kůže, je jen špičkou ledovce poněkud rozsáhlejší mikrotraumatizace v hlubších vrstvách), syntetizovaných hormonů či umělé imunizace, jejichž užívání není zdaleka záležitostí černo-bílou a vyžaduje hlubší terapeutickou rozvahu; vakcinace dětí před ukončením základního psychomotorického vývoje (prvními krůčky a prvními slůvky), je přinejmenším zbytečně uspěchaným zatížením nezralého nervového a imunitního systému v klíčovém období jejich nejdynamičtějšího vnitřního rozvoje; nátlak na aplikaci šesti patogenů současně, pojí se spíše s aspekty organizačními nikoli zdravotnickými; v tomto ohledu je dále k zamyšlení, proč vakcínou zatěžovat choulostivý ramenní pletenec (s rizikem vzniku pseudoparézy brachiálního plexu na podkladě ochranného hypertonu svalu deltového, a mnoha jiných méně či více závažných dysfunkcí), namísto relativně bezpečné aplikace do velkého svalu hýžďového.
Evolučně přirozené činnosti, v přirozeném prostředí, stojící na pozadí milionů let vývoje člověka epochy lovců a sběračů
– opory: ve smyslu běžných aktivit, realizovaných bez použití nábytku, navracejících tělu pohybovou a polohovou rozmanitost, udržujíce vyváženou aktivitu horní a dolní stabilizace lopatek, jejíž pověstná disbalance, manifestující se venro-kraniální decentrací ramenních pletenců, je odrazem kritického nepoměru mezi činnostmi probíhajícími v otevřeném (úchop – tah dopředu a nahoru) a uzavřeném (centrovaná opora – tah dozadu a dolů) kinematickém řetězci;
– chůze: tu a tam bosá či severská, coby vůči prostředí i sobě samému šetrná, bezděčná příležitost k osvojení si funkčního, pružného a měkkého kroku, zatímco hole umožňují člověku oprášit si dávno ztracený režim kvadrupedální lokomoce a tím efektivněji rozkládat zátěž, za využití rozsáhlejší svalových řetězců;
– běh: vegetativní a kardio-respirační adaptace, při aktivaci hlubokého stabilizačního systému, participujícího na absorpci otřesů během dopadu, skrze optimální vyváženost dechové a podpěrné činnosti bránice, načež lidským smyslům přirozené tempo, dává mimo jiné možnost plně vnímat své okolí, za minimálního rizika poranění, které s akcelerací nad rámec našich biologických mantinelů strmě vzrůstá;
– plavání: odhlédneme-li od inaktivity antigravitačních řetězců, včele s hlubokým stabilizačním systémem a četných biomechanických úskalí prsařské techniky (zejména ve vztahu ke kolennímu kloubu, s nímž nacházejí se v přímém biomechanickém rozporu), poskytuje specifické vodní prostředí jedinečnou příležitost k odlehčení osového systému a nosných kloubů, spolu s uvolněním svalového napětí, přednostní aktivací excitovaných svalových vláken proti mírnému odporu vody – princip postizometrické relaxace;
– lezení (po zemi, stromě či skále): všestranné, úplné využití motorické kapacity ve smyslu svalových synergií, koordinace a rovnováhy, jenž jsou analogií vývojových pohybových sestav, realizovaných ve vertikále, za kombinovaného využití hlubokého stabilizačního systému a centrovaných opor (optimální biomechanická pozice ramenního pletence pro zdvižení těla);
a s nimi spojené, pro tělo komplexně formativní, prospěšné svalové řetězce, jsou nahrazeny pohybovými „paskvily“ digitální éry několika krátkých dekád, kterým svalové souhry buď zcela chybí či z hlediska kineziologického a biomechanického zapojení tělesných segmentů, zpravidla rozvíjejí souhry chybné, jež často postrádají smysluplný účel.
– Odporová „klatkovo-železitá“ cvičení v základních rovinách: devalvace až „debilizace“ pohybových synergií, rozvoj disbalancí, paradoxní oslabení ze zkrácení a přítomnosti reflexních změn, jenž jsou mnohdy ve spojení s opakovanou mikrotraumatizací na svalově-fasciové a vazivově-kloubní etáži, vlivem nepřirozeného mechanického přetížení, načež pro extrémní podobu objemového tréninku, typickou pro kulturistiku, nelze opomenout zmnožení vmezeřeného vaziva, koncetrickou hypertrofii myokardu s poklesem ejekční frakce a přesun živin ve prospěch bazálního metabolismu svalových tkání, na úkor komplexní regenerace – výklad, že úmorný a bolestiví pohyb jest prospěšný, je v tomto ohledu zcela mylný;
– „Kašírované“ pohyby s vlastním tělem: sklapovačka / sedleh – nefyziologická modifikace rozvoje „Adama“, cílená na úzký pás pomocných povrchových břišních vrstev, za současného přetížení krajiny bedero-křížové; klik / prkno – nefyziologická modifikace rozvoje „Evy“, využívající oporu v decentrovaném postavení ramenních pletenců, jejíž podstatou je patologický zvrat, prohlubující nesoulad v zapojení horní a spodní fixace lopatky;
– „Urychlovači a pomocníčci“: cyklistika – pomineme-li absenci úchopové funkce plosek nohou a nárazů, které jsou fyziologickými startéry adaptabilních, intraartikulárních, tlumících, hlezenních, kolenních a kyčelních strategií, citelný útlak v oblasti sedacích hrbolů a otřesy procházející napříč trvale izometricky kontrahovanou horní končetinou, od zápěstních kůstek po decentrované ramenní pletence, jedná se o dlouhodobý sed v předklonu, při inaktivitě hlubokého stabilizačního systému, jež vytváří podklad pro přetížení bederních a krčních segmentů, při pouze polovičatém využití pohybové kapacity kyčelních kloubů, ve smyslu absence zanožení – ploska potřebuje kontakt, koleno přiměřený náraz, kyčel extenzi a trup napřímení (o pod koly drcenými užovkami, mloky a mnoha dalšími obyvateli lesů a polních cest ani nemluvě), a tak snad aspoň rozvoj kardio-respirační kapacity lze této oblíbené kratochvíli připsat k dobru; běžecký pás – chudá pohybová variabilita a nepřítomnost terénních nerovností (lokomoce řízená prostřednictvím monotónních, míšních, centrálních generátorů), projevující se v podobě tvrdého kroku, s pasivním „převozem“ stojné dolní končetiny do zanožení, při nesouladu informačního toku mezi pohybovými a rovnovážnými systémy, které si při „běhu“ na místě protiřečí (běžecké pásy, obdobně jako soustavy lan TRX, jenž jsou lacinou modifikací sytému red-cord, mají primárně úzce-medicínské, nikoli široce-konzumní učení);
– Jóga a pilates aneb „protahovači a ohýbači“: bezesporu prospěšné zaměření na rozvoj vnímání vlastního těla, znamená rovněž rozvoj vnímání individuálních limitů ve smyslu fyziologických rozsahů a bariér, které jsou však mnohdy deformovány ve „svěrači“ nepřirozených, uměle vytvořených poloh, s rozvojem patologické hypermobility;
– mnohé další…
Epicentrem zájmu stává se vnímání těla v hrubých prožitcích (svalové vyčerpání s tvorbou nepřirozených vzorců a patologických synkinéz či neúměrné protažení, kdy namísto šetrného, déletrvajícího, polohového, nejlépe gravitací vedeného tahu, dochází obyčejně pouze k aktivaci ochranného napínacího reflexu, načež se vynaložené úsilí paradoxně míjí účinkem; uvedené mechanismy, jejichž pojítkem je neúměrná intenzita za vzniku bolesti, podílejí se na poškození svalově-fasciových a šlachově-vazivových vláken), kde „číslomilné“ a „bojemilné“ ego vládne pocitu (úsměvné kvantitativní „uvěznění“ výkonu i kondice do „svěrací kazajky“ jednotek času, vzdálenosti, hmotnosti, počtu opakování, vítězství a proher), zatímco radost z pohybu tone v marné snaze nalézt uspokojení v odlesku medaile či na dně poháru „šampionů“, namísto ve vlastním nitru.
Na základě výše uvedených principií, lze dle vhodnosti formulovat následující škálu pohybového hodnocení: E-F odporová „klatko-železitá“ cvičení v základních rovinách (deevoluce pohybových programů od komplexních a užitečných k jednoduchým a neúčelným), → C-D „kašírované“ pohyby s vlastním tělem či s využitím „urychlovačů a pomocníčků“ (tvorba nepřirozených senzoricko-motoricko-kognitivních programů, jenž ve větší či menší míře, jsou v rozporu s fyziologií těla i mysli) → A-B přirozené, pro přežití donedávna nezbytné činnosti, které jdou ruku v ruce sevoluční adaptací člověka – chůze, běh, plavání, lezení (rozvoj komplexních, fyziologických, užitečných pohybových i myšlenkových programů)…
Výstup: při volbě vhodného pohybu, kráčejme v našich evolučních šlépějích, jimiž bylo formováno do své dnešní podoby; jsme-li na pochybách, nechme se inspirovat dětmi, jejichž motorický vývoj setrvává, na rozdíl od nestálých trendů v oblasti péče o tělo, neměnný a které nám skrze něj, nezatížené nadbytkem přemýšlení, spontánně ukazují správný směr; lehkost pohybu je dokladem vhodnosti, deklarované adaptací na podkladě evoluční užitečnosti; odtud nenáročnost přirozených pohybových variací, na jejichž vrcholu vypíná se chůze či běh po nohou, v kontrastu s úporností umělých pohybových prvků, pozbývajících smysluplné využití, jejichž střeštěnost lze korunovat ruko-chodectvím či noho-kreslířstvím; třebaže fylogneticky jedná se o „jednovaječná dvojčata“, byly horní i dolní končetiny modelovány odlišnými tlaky prostředí, které změnily jejich podobu – funkce utváří strukturu; v rámci analytického cvičení, více či méně vždy zápolíme s anatomií a fyziologií těla; vývojové polohy, pohybové přechody a sestavy dítěte, skýtají potenciál k rekalibraci původních vzorců (využití optimálních svalových řetězců ve smyslu dechových možností, hluboké trupové stabilizace, při centrované pozici klíčových kloubů končetin), regulujících tok gravitace skrze osový systém a nosné klouby, obyčejně rozhašených dlouhodobou statickou či přinejmenším jednostrannou činností, vyplňující všední dny moderního člověka; syntetické doplňky pohybu, obdobně jako doplňky stravy, je lépe odložit a raději nacházet jejich původní podobu ve zdrojích přirozených.
Krátké zamyšlení „o sedu na židli“, coby z vývojového hlediska relativně nedávného výstřelku, který však zvláště se vstupem civilizace do digitálního milénia, těší se nevídané popularitě.
Oč jde??
I. Sed je dlouhodobou statickou polohou, za vertikálního zatížení osového systému.
II. Uložení segmentů dolních končetin ve vzájemně pravém úhlu, eliminuje možnost přenosu sil do země, vytvořením biomechanicky nevýhodného postavení pro aktivní oporu plosek, s rozvojem polohového zkrácení hamstringů, zevních rotátorů kyčle a především svalu bedro-křížo-kyčelního coby vlivné multisegmentální spojky, jenž mnohdy stojí na počátku patologických dějů ve stejnojmenné oblasti.
III. Aktivní trupová stabilizace dříve či později podléhá vlivu dlouhodobé izometrické kontrakce (omezením perfuze svalových vláken), čímž se osový systém vydává na milost a nemilost rozmarům gravitace, pasivně zavěšen do stabilizace vazivově-kloubní, noříce se stále hlouběji do „pohodlné“ opěrky.
IV. Kontrarotace trupu daná součinností otáčivého sedla a „okolečkovaných nohou“, podkopává činnost hlubokého stabilizačního systému.
V. Tíha trupu usazuje se tak ponejvíce do oblasti bedro-křížového přechodu (výslednice sil působících v této krajině je v porovnání se stojem několikanásobná).
VI. Ten řadíce se k nejzranitelnějším slabinám lidského těla, je spolu se svými výše uloženými „druhy“ krajiny krční, dále exponenciálně přetížen následkem kyfotizace páteře s přední decentrací ramenních pletenců.
Co s tím??
I. Výměna kancelářského křesla za vysokou, pevnou stoličku s horním okrajem monitoru ve výši očí (spontánní napřímení krční páteře).
II. Sed na předním okraji stoličky (uložení v oblasti sedacích hrbolů, s eliminací rizika útlaku sedacího nervu), s kyčelními klouby nad klouby kolenními, kdy významný podíl sil protékajíce dále osou dolních končetin, je předáván ploskám, jejichž zatížení evokuje bezděčné, aktivní napřímení trupu, prostřednictvím propriocepce.
III. Dynamizace sedu malou labilní plochou (zpola vyfouknutý overbal), jež na rozdíl od oblíbeného velkého pružného míče, ctí princip „punctum fixum“ (body stability) a „punctum mobile“ (bodu pohybu).
IV. Stůl polohovatelný (průběžné střídání sedu a stoje), s možností nastavit přiměřený vertikální sklon pracovní desky (adekvátní opora o centrované ramenní pletence), při horním okraji monitoru ve výši očí (napřímení krční páteře)
V. Pravidelná změna polohy (nejméně v hodinovém intervalu), coby prevence přetížení svalových vláken dlouhodobou izometrickou kontrakcí a na něj navazujícího vazivově-kloubního, pasivního zavěšení do gravitace.
(Poznámka: ač jedni druhým mnohdy nesahají po ramena, sedávají studenti od základních škol po univerzity na téže židlích, u týž stolů; nastavení strědových kloubů ve smyslu výšky židle (kolenních) či délky trekových holí (loketních) do pravého úhlu, svědčí sic o ovládnutí Pythagorovy geometrie, nikoliv však o porozumění hlubším zákonitostem biomechaniky a neurofyziologie, v rámci kterých jsou stran přenosu a rozložení sil vhodnější úhly tupé).
Obecná metodika fyzioterapeuta
I. Zevrubné seznámení se s momentálními potížemi (charakter, počátek, průběh), historií (onemocnění, poranění, operace, těhotenství), pohybovým příběhem (pracovní a volnočasová rutina), životosprávou (strava, spánek) člověka, za pozvolného odkrývání hlubších aspektů duševních.
II. Vyšetření na základě aspekce, palpace a klinických testů (vyšetření a terapie se neustále prolínají).
III. Kontinuální vytváření a přetváření pracovních hypotéz, stanovení rehabilitační diagnózy, definování vzájemných vztahů příčin a následků.
IV. Příprava terénu – mechanické srovnání základní geometrie těla (postavení pánve, centrace kořenových kloubů), ošetření funkčních poruch (eutonizace svalového napětí, odstranění kloubních blokád, uvolnění nervových iritací) → využití měkkých a mobilizačních technik či aplikace fyzikální terapie ( teplo, chlad, ultrazvuk, elektroléčba, laser aj.).
V. Vědomá rekalibrace interneurálních a neuromuskulárních sítí na úrovni kognitivně-motorických programů (vyladění pohybového vnímání, myšlení a jednání, v rámci komplexních adaptabilních svalových řetězců) → využití vývojových poloh či sestav (přirozený způsob obnovy recipročního vztahu mezi Adamem a Evou, ve smysluvyváženírespirační i posturální funkce hlubokého stabilizačního systému a jeho diagonálním propojením s centrovanými pletenci končetin, jež se coby harmonizační vlna rozlévá napříč všemi etážemi a zákoutími pohybového systému) i sebeuvědomění rozvíjejících přístupů (zpomal, vnímej, prožij).
VI. Zesílení, automatizace a uchování získaných návyků (nejen pohybových) → vyhledávání rozmanitých a smysluplných činností a jejich zařazení do každodenního života:
– redukce užívání nábytku (návrat na zem, za využití centrovaných opor v horizontále);
– chůze, běh, severská chůze (aktivace stabilizačně/respirační pružiny hlubokého stabilizačního systému a její propojení s pletenci končetin);
– plavání (odlehčení kostní a vazivově-kloubní etáže kombinací vztlaku a horizontální polohy, za eutonizace etáže svalově-fasciové, prostřednictvím slabé kontrakce proti lehkému odporu vody);
– lezení (návrat do koruny stromu či na skalní stěnu, za využití centrovaných opor ve vertikále, při diagonálním provázání ramenních a pánevních pletenců s hlubokým stabilizačním systémem).
Obecný přístup k pohybu
I. Vymezení mantinelů a pracovního prostoru na jednotlivých etážích se slunce východem (aktivační sestava).
II. Plynulé střídání polohy, varování se dlouhodobé statice (vyčerpání svalových vláken permanentní izometrickou kontrakcí → pasivní zavěšení do tkání vazivově-kloubních → degradace aktivních strategií).
III. Průběžný odpočinek v horizontální poloze (pravidelné vypojení programů posturální stabilizace vleže, při zachování fyziologického postavení klíčových segmentů, namísto patologického povalování se vsedě či stoji).
IV. Pestrost a rozmanitost v evolučně přirozených činnostech.
V. Tu a tam zpomalit a přezkoumat své bazální pohybové programy, včetně dechového stereotypu.
Timing rozvoje funkčních poruch pohybového systému a jejich strukturalizace
I. Dysfunkce vztahu mezi Adamem (hluboký stabilizační systém bránice, pánevního dna a příčného svalu břišního, který zajišťuje měkké, pevné, stabilní a dynamické propojení mezi pánevní a hrudní polovicí trupu) a Evou (diagonální provázání trupu s centrovanými pletenci končetin, kde pro svůj pohybový fondsehrávají klíčovou úlohu zvláště kulové segmentykořenové, tedy ramenní a kyčelní kloub).
II. Dysharmonizace toku gravitace rozebíhající se z epicentra (sešikmení, rotace či jiné dislokace v postavení pánve; blokády křížo-kyčelní), napříč osovým systémem (změna v kyfo-lordotickém zakřivení páteře, ve smyslu oploštění, prohloubení nebo funkčního posunu jednotlivých úseků; rozvoj skoliotické křivky; asymetrické zatížení obratlových těl i meziobratlových disků (v místě silnějšího kontaktu vznik osteofytů, v místě slabšího kontaktu posun ploténky); přítomnost kostovertebrálních či sternokostálních blokád žeberních) do periferie horních a dolních končetin (ventro-kraniální decentrace jednoho, za kaudální decentrace druhého ramenního pletence; tíživé zavěšení se do vnitřní rotace jednoho, za volného vyvěšení se v zevní rotaci druhého kyčelního kloubu; hyperextenze jednoho, za rekurvace druhého kolene; přetížení paty na straně jedné, s mediální deviací palce strany druhé aj.).
III. Spuštění prolínající se kaskády zprvu kompenzačních, posléze patologických mechanismů na jednotlivých etážích, jež dříve či později stáčejí se do bludného kruhu:
– etáž svalově-fasciově → změna klidového napětí, vnitřní inkoordinace, permanentní kontrakce, vznik tuhých bolestivých bodů (trigger points), iritace cévních či nervových vláken (porucha perfuze, ischemie, dysestezie), snížení pružnosti, mikro / makro traumatizace;
– etáž vazivová → permanentní tah, zánět, úponové bolesti, hypertrofie, zavápnění, změna viskozity a elasticity, mikro / makro ruptury;
– etáž kloubní → decentrace, změna hydratace kyseliny hyaluronové, slepení kloubních ploch, kompenzační / patologické blokády, chondropatie, artroza, migrace či degenerace ploténky;
– etáž nervová → periferní či kořenové iritace (svalem, kostí, kalcifikací, diskem, obratlem);
– etáž kostní → výrůstky, únavové fraktury.
(poznámka: třes při minimální kontrakci v klidové délce, je znakem přítomnosti vnitřní inkoordinace svalu; předběhne-li bariéra kloubní bariéru svalovou, jedná se o akutní blokádu či pokročilé opotřebení kloubu).
Základní manuální techniky
I. Etáž svalově-fasciová
– Protažení fascie → kontinuální plošný tah v přítlaku, dle směru vláken;
– Stretching svalových / svalově-vazivových / vazivových vláken → šetrné protažení do krajní polohy, za citelného tahu, nikoli bolesti (dle charakteru bariery je třeba rozlišovat mezi protažením myocytů, myofibrocytů či fibrocitů, přičemž adekvátní intenzity tahu lze také docílit déletrvajícím pasivním vyvěšením segmentu v gravitaci);
– Kontrakce-relaxace → submaximální kontrakce v klidové délce (místo prvého odporu, při pasivním vedení svalu ze zkrácení do prodloužení), ve smyslu aktivace nejvyššího možného počtu kontraktilních vláken, po jejímž ukončení nastává krátké okno globální přechodné relaxace (příhodný okamžik k protažení);
– Reciproční inhibice (RI) → aktivace antagonisty (svalu protichůdně působícího, inervovaného z jiného míšního segmentu), s cílem přesměrování toku energie;
– Pressura → ošetření trvale kontrahovaných vláken tlakem;
– Stimulace-stretch-aktivace → facilitace denervovaných či z prodloužení nebo inaktivity oslabených vláken, kdy po úvodnímtaktilním podráždění, nasleduje rychlé pasivní protažení (spuštění napínacího reflexu), jež je zakončeno vědomou aktivací;
– Kombinace kontrakcí → rozvoj motorické kontroly v koncentrickém, excentrickém, izotonickém a izometrickém režimu, i hbitého a plynulého přecházení mezi nimi.
(poznámka: tyto techniky je vhodné ve prospěch konkrétního terapeutického cíle kombinovat; v rámci uvedených technik je nezbytné rozlišovat mezi vlákny jedno, dvou či vícekloubovými a brát v úvahu jejich vztah k danému segmentu; techniky stretching a pressura je nutno provádět na relaxované tkáni).
II. Etáž vazivově-kloubní
– Centrace → nastavení kloubních ploch segmentu do polohy ideálního kontaktu;
– Aproximace → stimulace kloubního pouzdra sérií jemných přítlaků v centrované poloze;
– Trakce → stimulace kloubního pouzdra přiměřeným tahem v centrované poloze (otevření kloubní štěrbiny);
– Tonizace → stimulace myofybrocitů kloubního pouzdra (vláken na pomezí svalu a vaziva), vědomím přibližováním kloubních ploch, nacházejících se v trakci;
– Mobilizace → obnovení kloubní hry, oddálením styčných ploch v jednotlivýchrovinách, šetrným repetitivním dopružením v bariéře (přímým zevním tlakem / nepřímo dechem či prostřednictvímsvalové kontrakce).
(poznámka: tyto techniky je vhodné ve prospěch konkrétního terapeutického cíle kombinovat; v rámci uvedených technik je nutné ctít fyziologické stupně volnosti daného segmentu a vnímat jednotlivé etáže dle barierového konceptu; kloubní mobilizace či svalové protažení v jednom segmentu nesmí být podkladem vzniku patologické hypermobility v segmentu jiném).
Závěr I: svět kolem nás je odrazem našich pohybových a myšlenkových programů, které se navzájem ovlivňují a spojují v podobě „pavučiny“ neuronových sítí; 97% motorické i kognitivní aktivity je obyčejně řízeno na podkladě ustálených programů podvědomých, které coby autonomní „autopiloti“, osvobozují naši mysl od nutnosti vědomé kontroly všedních činností, probíhajících v přítomném okamžiku; přestože „kořeny“ našeho pohybového a myšlenkového nastavení, sahají do období prvních měsíců života, je plasticita neuronových sítí, tedy tvorba a zánik spojů mezi neurony, procesem celoživotním; dysfunkční podvědomé programy lze za běžných okolností přepisovat v průběhu 3% vědomě kontrolovaných pohybů a myšlenek; onen hrubý poměr 97 : 3, je možné dále „ohýbat“ prostřednictvím cvičení či meditací, v rámci kterých je dýchání životem pevně ukotveným, empirií prověřeným „mostem“ mezi vědomou a podvědomou kontrolou tělesných i duševních procesů; život je hrou, ve které člověk volí mezi rolí architekta a vězně, na jevišti labyrintu své neuronové sítě; pohybová ladnost a myšlenková moudrost je dána nikoli počtem stromů neuronové zahrady, ale způsobem „klestění“ cest mezi nimi, umožňujících nalézání konstruktivních souvislostí, „oslích můstků“ a zkratek ijejich rozeznání odslepých uliček.
Závěr II: zatímco akutní vysokoenergetická poranění připomínají ze své podstaty blesk z čistého nebe (i zde však na svých bedrech neseme část zodpovědnosti – budujeme tvrdé, v zimě ledově kluzké cesty; obětujíce vlastní zdraví, sportujeme v bezúčelné touze porazit druhé; akcelerujeme pohyb nad biologicky přípustnou mez, od cyklistiky či zimních radovánek, po automobilový a motocyklový průmysl), chronické poruchy podobají se spíše ohni s mnoha planoucími větvemi, jehož zažehnutí je pozdním důsledkem vyčerpání řady kompenzačních mechanismů (vedle dlouhodobé interakce každodenních činností a pohybových programů v gravitaci, sehrávají významnou roli povaha odpočinku, volba stravy a charakter mezilidských vztahů, utvářejících prostředí kterým se obklopujeme).
Závěr III: coby konzervativní, manuální, pohybová medicína, objevuje fyzioterapie doposud „panenskou krajinu“ funkčních poruch pohybového systému, hledajíce prostor ke změně životního příběhu člověka, za účelem vyladění výkonných, podpěrných, řídících a logistických subsystémů lidského organismu, jejichž dynamická rovnováha je klíčovým předpokladem zdraví; namísto mezi dveřmi ordinovanými „kouzelnými“ pilulkami, jehlami a šroubky, obyčejně řadících se do kategorie přístupů symptomatických, jenž mnohdy stáčejí se do „bludného kruhu“, jsou jejími předními nástroji zevrubné zasvěcení do pohybového anamnézy (klinických obtíží, běžných činností, významných událostí), široká škála tradičních klinických testů a vyšetření, diferenciální diagnostika a preference kauzálního přístupu v klíčové oblasti, které zakládají se na znalostech kineziologie (nauka o anatomii, biomechanice a vlastnostech visko-elastických mezenchymálních tkání na buněčné i molekulární úrovni, kde elementární strukturu představuje svalová myofibrila) a neurofyziologie motorické kontroly (nauka o centrálních mozko-míšních, periferních či vegetativních nervových sítích, nervosvalových ploténkách, pestré populaci receptorů a mnoha dalších významných křižovatkách řízení pohybu tkáněmi ektodermálními, mezi nimiž výsostné postavení náleží svalovému vřeténku), při schopnosti orientace v rámci vzdálených souvislostí a dovednosti využívat plejádu manuálních přístupů (příprava terénu a momentální úleva v místě bolesti, ve smyslu ošetření svalových hypertonů, kloubních blokád či nervových iritacích – princip obnovy geometrie nápravy, vyklepávání plechů a rozleštění karoserie) i technik k přeprogramování pohybových programů (funkční řešení příčiny, v často vzdálené klinicky němé oblasti, s trvalou účinností, ve smyslu změny vnímání a používání sebe sama, bez kterého by všelikeré snažení nebylo než „házením hrachu na zeď“ – princip rekalibrace řídící jednotky); fyzioterapie není fitness, jóga ani balet, nemusí být uhrančivě krásná, měla by však být smysluplně funkční – v tom spočívá její půvab; je-li vykonávána s despektem k bolesti a její informační hodnotě, vede k aktivaci stresové osy, spuštění obranných mechanismů a prozánětlivého ladění organismu, sabotujících jakékoli snahy o eutonizaci na svalově-fasciové, vazivově-kloubní, spinální či kortiko-subkortikální etáži, čímž paradoxně dochází k deceleraci samoúzdravných procesů.
O fyzioterapii
„Pohyb prostupuje každým okamžikem života a zanechává v něm svůj specifický otisk… Fyzioterapeut, coby vnímavý a empatický průvodce labyrintem souvislostí, vstupuje prostřednictvím „léčebných triků“, podložených znalostmi kineziologie a neurofyziologie motorické kontroly, do jedinečného pohybového příběhu člověka a spolu s utvářením jeho přirozené rozmanitosti i rozvojem plnohodnotného p(r)ožitku, napomáhá pečovat o zdraví těla a spokojenost duše… Fyzioterapie je hledáním prostoru ke změně, od „šrámů“ na tkáních našich těl, po jejich příčiny skryté v sítích našich myšlenek… Nemusí být uhrančivě krásná, ale měla by být smysluplně funkční – v tom spočívá její půvab…“
„Fyzioterapie je léčebnou disciplínou, jejíž podstatou je dovedné kličkování mezisvalovými řetězci, kloubní vzorci, režimy svalové kontrakce, stupni kloubní volnosti, molekulárními aspekty svalové kontrakce a nervosvalového přenosu, viskoelasticitou, biomechanikou, senzorickými vstupy aposturální stabilizací, regenerací a dalšími neurofyziologickými pilíři motorické kontroly, s terapeutickým cílem…“
„Pestrost a rozmanitost zájmu v péči o lidi (od novorozenců, po stříbrovlasé, od atletů po nemohoucí), jsou pro fyzioterapeuta nezbytným předpokladem komplexní orientace v problematice pohybu, ať už v rovině fyziologicko-preventivní či patologicko-léčebné…“
„Pestrost a rozmanitost zájmu v péči o člověka (od novorozenců, po stříbrovlasé, od atletů po nemohoucí), jsou pro fyzioterapeuta nezbytným předpokladem komplexní orientace v problematice pohybu, ať už v rovině fyziologicko-preventivní či patologicko-léčebné…“
„Namísto skalpelu a krve sterilních operačních sálů, žádanek, receptů a jiné obyčejně hektické úředničiny klinických ambulancí, může si dobrý fyzioterapeut plnými doušky užívat poklidných a plnohodnotných mezilidských interakcí, za smysluplným účelem…“
„Fyzioterapie je řemeslem nevídané polohové, pohybové i myšlenkové pestrosti…“
„S přílišnou specializací vytrácí se kontext – toto platív medicíně i životě samém…“
„Tak jako mezi ozubenými kolečky orloje, souvisí v našem vnitřním i zevním světe vše se vším… Souvislosti které nedohlédneme, jsou jen odrazem našeho vlastního kognitivního omezení…“
„Lidské tělo podobá se důmyslnému hudebnímu nástroji, který ať už si pohodlně hoví v podkroví domu, či večer co večer podává výkon v koncertních halách, vyžaduje péči a údržbu, neb jeho strunky rozlaďují se aktivitou i nečinností…“
„Osvojí-li si fyzioterapeut fundamentální neurofyziologické principy motorické kontroly, které jsou nadřazenými univerzálními stavebními kameny nepřeberného množství technik, konceptů a metod (proprioceptivní neuromuskulární facilitace = hra s režimy svalové kontrakce v rámci diagonálních trojrozměrných pohybových vzorů; dynamická neuromuskulární stabilizace = vědomá rekalibrace a rozvoj bazálních pohybových programů s využitím vývojových poloh a sestav; vojtova reflexní lokomoce = vyšetření motorického vývoje či terapie reflexní stimulací ve vývojových pozicích; feldenkraisova metoda = rozvoj prožitku a jemnosti v pohybu aj.), praktické aspekty terapie lze již kreativně odvozovat a propojovat, za vytváření osobitého rukopisu, vedeného kompasem zkušeností, intuice a empatie…“
„Každý fyzioterapeut, stejně tak jako každý malíř, má svůj vlastní výjimečný rukopis, třebaže všichni vycházejí z téže principiía technik…“
„Dobrého dělníka pohybové medicíny zajímá Vaše koleno, nikoli pouze jeho rentgenový snímek, Vaše bedra, nikoli jen jejich magnetická rezonance, Vaše krční páteř, nikoli jenom její výpočetní tomografie… A především jej zajímáte Vy…“
„S fyzioterapií, masáží a jógou, je to jako s knihou, pizzou či sexem… Jsou-li dobré či nedobré, odvíjí se od rukou které je tvoří…“
„Chvilkové kompenzace nemohou tělu zcela vynahradit dekády prodlévání v nefyziologických podmínkách – jsou ale jistě lepší, než nic…
„Klinická manifestace funkčních či strukturálních poruch organismu jest obyčejně věcí multifaktoriální… Tyto faktory mohou participovat nerovným dílem, a sic je jistě vhodnéurčitkde že leží hořící kmen (činitel klíčový s nímž je obvykletřeba pomoci), i drobnějšívětévky je nutno uhasit a nelze je opomenout (s těmi pak člověk, je-li dobře informován, většinou již ví si rady)…Důsledkem úspěšné intervence fyzioterapeuta nebývá zpravidla úleva okamžitá a dočasná, jako spíše pozvolná a trvalá…“
„Taktéž zachování stávající pohybové kapacity, spíše nežli její další rozvoj, může se nezřídka stát smysluplným terapeutickým cílem…“
„Dobrý fyzioterapeut se dle potřeby pohybuje na všech etážích řízení pohybu, včetně etáže psycho-motorické…“
„V rámci užívání rozličné palety konzervativních, funkčních, manuálních pohybových přístupů, je nezbytné brát v úvahu též individuální aspekty psychologické – čemu se jeden podvolí, jiný staví se na odpor…“
„Očekával jsem, že nás naši učitelé zasvětí do světakouzel konzervativní manuální medicíny… Stalo se… Jen se ruku v ruce s rozvojem našeho poznání všechny ty čáry proměnily v systém uvažování, který má svůj řád, pravidla a logiku…“
„Prvé chvíle na světě jsem trávil o samotě, zatímco sporadické doteky přicházeli jen skrze okénka inkubátoru, a tak dnes trávím své dny v těsném fyzickém kontaktu, s pestrou společností zajímavých lidí… Jako malému mi tu a tam na nějaký čas na nohy navlékali sádry a do rukou vkládali berle, a tak dnes svoji radost z pohybu předávám dál, napomáhaje řešit neduhy jiných… Když jsem byl chlapec, často mi říkávali abych aspoň chvíli mlčel, a tak dnes při svých rozpravách a úvahách o pohybu, zdraví a životě, mohu naopak zcela popustit uzdu neúnavnému mluvkovi, který ve mně vždy sídlil… Svými blízkými jsem byl naplňován láskou, a tak majíce rád lidi, jsem dalek pocitu vyčerpání z kontaktu s nimi…Čemu mnozí říkají práce, stalo se mi prostorem k rozvíjení a nacházení sebe sama…“
„Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl… Nesejde na tom zda jako zubař, fyzioterapeut, učitel, mechanik, truhlář či kuchař, ale porozumí-li člověk svému řemeslu a nalezne-li v něčem zalíbení, je to krásné…“
O pohybu
„Náš mnohdy pokroucený pohled na to co jest zdravé a krásné, je reflexí kolektivně pokřiveného vnímání světa – úsměvným příkladem takového bláznovství, je ztotožňování našich ideálů s úvodní scénou pobřežní hlídky, namísto s obyvateli leso-stepů, kteří uchovávají původní, člověku přirozený způsob života, vyplněný smysluplným adaptabilním pohybem, jehož odrazem je funkční fyziologická podoba těla…“
„Železo, kladky, analytická cvičení = roztříštěný, ve smyslu končetin obvykle oboustranný, bezúčelný, z evolučního kontextu vytržený pohyb… Běhání, plavání, lezení = komplexní, s ohledem na přežití smysluplný, po stránce pletenců horních a dolních končetin obyčejně diagonální pohyb, zasazený do kontextu, jehož cílem je posunout se kupředu (po zemi, ve vodě, na skalní stěně)…“
„Lezením na čtyřech počínaje, přes chůzi, běh a plavání, lezení po stromech či skalách nevyjímaje, jest přirozený lidský pohyb odedávna diagonální, křižmé povahy… Z hlediska plavání jsou ve shodě s tímto pouze techniky kraul a znak, zatímco styly prsa a delfín zatěžují četná biomechanická úskalí… Tentýž princip je dobré ctít v rámci diagnostiky a terapie řetězení funkčních poruch pohybového systému, které ne náhodou probíhá obyčejně mezi protilehlými pletenci (tedy ramenním na straně jedné a kyčelním na straně druhé)…“
„Počínaje dětským ontogenetickým vývojem, přes chůzi a běh, po plavání a lezení, váže se funkčně pletenec jedné horní končetiny, diagonálně k druhostrannému pletenci končetiny dolní…“
„Třebaže každý jsme jedinečnou bytostí, všem nám je zima když udeří mráz, všichni se potíme když praží slunce a všem se nám zrychlí dech a rozbuší srdce, prožíváme-li emočně či fyzicky náročnou chvíli – všichni podléháme téže principům fyziologie, jejichž rámec je zrovna tak široký, jako meze pro to, co jest normální, přirozené a zdravé…“
„Jeden je hypertonicko-hypokineticko-statický, jiný zas hypotonicko-hyperkineticko-dynamický… Obě adaptace mají své přednosti i svá úskalí, avšak jsou-li funkční, mohou být do jisté míry obé považovány za fyziologické… Zkrátka ten umí to a ten zas tohle… Aston Martin svými vlastnostmi diametrálně liší se od Land Roveru… S oběma je však možno cestovat…“
„Mezi východem a západem Slunce je dobré vyhledávat příležitost k rozvoji těla i duše, skrze smysluplný pohyb v přirozeném prostředí (uspokojení vegetativní, kognitivní, senzorické i motorické složky pohybu)… Naše tělo a gravitace, jenž se do něj do rytmu srdeční a dechové symfonie (nikoli kvílení trenérské píšťalky a chytrých hodinek) vepisuje, jsou nerozlučnými, celoživotními, „tanečními partnery…“
„Zdraví pohyb je komplexním požitkem mysli, který je utvářen explozí smyslových vjemů (zrak, sluch, chlad) mezi naším tělem (srdce, plíce, nohy, paže) a prostředím (les, voda, skála), třebaže se jej mnohdy neomaleně pokoušíme vměstnat do svěrací kazajky výkonu (vzdálenost, čas, obtížnost) a vzájemné rivality (vítěz, poražený)…“
„Netřeba sportovat, třeba se jen přirozeně, smysluplně a s radostí pohybovat…“
„V každém období má smysl rozvíjet své fyzické i duševní schopnosti, neb nikomu z nás nezbývá s každým novým úsvitem nic jiného, než zbytek našeho života – výmluva na věk či nedostatek času není na místě…“
„Každé období života skýtá jedinečný potenciál pro pohybový a myšlenkový rozvoj…“
„Obdobně jako voda a kyslík, je pohyb nezbytným předpokladem života… Je však třeba zas a znova nacházet a udržovat proměnlivou míru prospěšné rovnováhy, přičemž jak výrazné nedostatky, tak nadměrné přebytky, vedou k poškození organismu…“
„Zatímco přirozený pohyb jest užitečný, příjemný, půvabný a harmonizující, pohyb nepřirozený pojí se s marností, úmorností, nesouladem a kakofonií těla a mysli…“
„Všechen myslitelný zevní či vnitřní pohyb (akomodace oční čočky jakožto podmínka ostrého zraku, vazokonstrikce a vazodilatace cév ve smyslu regulace teploty a metabolismu, i střevní peristaltické procesy coby předpoklad trávení), jest součinností svalů, které jsou pod přímou (vědomou) či nepřímou (podvědomou) kontrolou mysli…“
„Rozvoj povrchních systémů vede k úpadku systémů hlubokých, přetížení povrchních systémů pak k vyčerpání a pasivitě – toto platí pro tělo i mysl…“
„Jakékoliv nepřirozené zevní vylepšení, působí vnitřní atrofii přirozeného (s čím kdo zachází, tím také schází)… Trávíte-li svůj život svaleni do pohodlné lenošky, lenivíte… Stejné je to s ploskou Vaší nohy, obutou do komfortní odpružené obuvi (čím aktivnější bota, tím pasivnějšíkrok)… Zrovna tak s tělem, které několika drobnými přehmaty na volantu a nenápadnými přešlapy mezi pedály, bez větší námahy překonává ultramaratónské vzdálenosti, převyšujícerychlost sprintujícího geparda (čím rychlejší kola, tím slabší nohy)… A nejinak s myslí, tonoucí v neuchopitelném nadbytku bezcenných informací, jenž chrlí monitory chytrých superpočítačů (čím rozsáhlejší internetová síť, tím řidší síť neuronová)…“
„Krásné je běžet za chladného rána letní bouřkou, bos po rozbahněné lesní pěšině a tu a tam popálit se o kopřivu…“
„Ranní výběh lesem či rozplavba v lomu, s vědomím že nejsi ničí kořistí, je vskutku opojný pocit… Poohlížíš-li se po štěstí a spokojenosti, pak věz že nesejde na tom kolik máš, ale jak málo potřebuješ…“
„Při běhu lesem či plavání v řece jest prvořadým prožitkemstavmysli, nikoli těla, přičemž zprvu ostré hranice mezi člověkem a přírodou se vytrácejí…“
„Nevšední doba (hvězdné nebe i růžový rozbřesk a zejména pak jejich vzájemné setkání), propůjčují všedním místům nevšední kouzlo…“
„Na samém počátku života plaveme (fáze plavec), dříve než-li se postavíme lezeme (fáze lezec) a jakmile vykročíme, spíše pobíháme než-li chodíme (fáze běžec)… Běh, plavání a lezení coby základní kameny pohybového vyjádření člověka, představují přirozené způsoby tvorby a udržování fyziologických a adaptabilních svalových souher a komplexní pohybové inteligence… Mírný klus a nikoli chůze, jest prvořadým lokomočním stereotypem člověka, neb v afrických leso-stepích, které jsou kolébkou lidstva v níž strávili jsme převážnou část svého evolučního vývoje, jedná se o strategii nesporně nejefektivnější…“
„V rozporu s po miliony let budovanou, biomechanickou a neurofyziologickou evoluční adaptací těla a mysli běhajících, plavajících a šplhajících lovců-sběračů, nás kognitivní, zemědělská, průmyslová a digitální revoluce připravily o svobodu, ohnuli na poli, postavili ke stroji a posadili za počítač…“
„Je paradoxní a zároveň úsměvné, že z pohybových vzorců, které považujeme za patologické v raném dětství (primární zapojení přímé břišní stěny – lehsed či oporu o decentrované ramenní pletence – klik), utváříme si v dospělosti (avšak zcela mylně) svá nejoblíbenější cvičení…“
„Třebaže s oblibou věnujeme se mnoha disciplínám, kde se náš druh přinejlepším ztrácí vprůměru šedi či zcela zaostává, vybaveni ploskou s krátkými prsty, dokonalým systémem pružin příčně-podélné klenby a achillovy šlachy; robustními hýžděmi, jenž nám poskytují nevídaně dlouhý krok; unikátním respiračním mechanismem vzpřímeného těla, s možností variability dechové frekvence na jeden krok; silnou šíjí, stabilizující objemnou hlavu, která na principu kyvadla vyvažuje těžiště vertikálně udržované postury; perspirací nebo-li pocením a evaporací čili prouděním zajištěnou termoregulací holého těla; v součinnosti se schopností vizualizace, empatie, abstrakce a projekce budoucnosti, jsme my lidé z hlediska evoluční kineziologie a kognitivních funkcí zejména nejvýkonnějšími vytrvalostními běžci všech dob, kteří jsou-li v dokonalé kondici, mohou na dostatečně dlouhou vzdálenost uštvat jelena, divokou antilopu i dostihového koně… Po miliony let nám nohy zajišťovali bezpečí, dopravu i potravu… Naší největší předností i slabostí stáváse překvapivě schopnostvyhledávat a nalézat efektivní a úsporná řešení, tedy způsoby jak urazit co možná největší vzdálenost, s co možná nejnižší spotřebou energie… A právě tento konflikt mezi myslí a tělem, je příčinou nynější záplavy všudypřítomného lenošení… Naše dokonalé tělo vyvinulo dokonalý mozek, který teď paradoxně svými kouzly ohrožuje svého stvořitele, uzavírajíce jej do zhoubné bubliny pohodlí a nadbytku… V rámci této pozoruhodné ironie, jenž se zdá být naším nezvratným osudem, je přirozená esenciální potřeba pohybu nahrazenabuď absolutním pohybovým nedostatkemči přinejmenším pohybem jakožto umělým pošetilým návykem… Ve vytrvalostním běhu se senior vyrovná teenagerovi, stejně dobře jako žena muži… Nepřestáváme běhat proto, že bychom zestárli, zestárneme protože přestaneme běhat… Vytrvalostní lov spolupracující rodiny byl od prapočátku spolutvůrcem naší zdatnosti, inteligence, družnosti i lidskosti, který mimo jiné položil základní stavební kameny vědy a umění, dělajíce z nás nejen lidi, ale také lepší lidi… Stravujte se lehce a jednoduše, jako byste byli chudí, hodně běhejte (při běhu bubnujte na tělo Země a v ozvěnách úderů svých nohou, naslouchejte neduhům vašeho těla), tu a tam lezte a plavejte a to vše dělejte z nepodmíněné radosti ze života – takový je překvapivě prostý recept trvalé spokojenosti a pevného zdraví, jímž se řídí několik doposud přeživších, po světě roztroušených etnik, uchovávajících tradice a dědictví našich předků…“ úryvek z knihy Zrozeni k běhu
Z praxe
„Tak jako se každá cesta dříve či později stáčí do kruhu, směřuje v rámci funkční pohybové medicíny bezmála každá sebeklikatější pouť za odpovědí na otázku „proč“, obyčejně skýtající mnoho klamných horizontů, k témuž vrcholu na němž spočívá „Adam“ (hluboký stabilizační systém), „Eva“ (funkční provázání trupu s centrovanými pletenci končetin) a jejich komunikace se Zemí skrze „živé“ plosky nohou…“
„Optimální součinnost Adama a Evy = harmonizační, eutonizační vlna prochází napříč tělem; rozladění Adama a Evy = napříč tělem prochází vlna dekompenzační, dysregulační…“
„Základní aspekty fyziologického pohybu – střed hluboký, kořenové segmenty centrované, středové klouby v semiflexi, klenby aktivní, řetězce diagonální, dech plný, kontext komplexní…“
„Adam a Eva jsou reciproční, partnerské, spojené nádoby, které vzájemně funkčně propojují hrudní a pánevní část trupu s ramenními a kyčelními pletenci, načež kondice jednoho je bezpodmínečným předpokladem kondice druhého…“
„Střed těla = hluboký stabilizační systém =centrální generátor sil založený na synergii bránice, hluboké vrstvy břišních svalů a pánevního dna, jenž na principu pístu generuje rovnoměrný nitrobřišní tlak, tvoříce jádro trupové stabilizace, spolupodíleje se mimo jiné významnou měrou na respiraci a peristaltice…“
„Hluboký stabilizační systém pracuje na principu tahací harmoniky, která tvoří přímé funkční propojení pánve a trupu… Maximální posturální potenciál této harmoniky spočívá ve vytvoření rovnoměrného intraabdominálního tlaku, všemi směry, po celém obvodu…“
„Smích a kašel coby prastaré pohybové stereotypy užívané mimoděk od prvopočátku, jsou užitečnou bránou k rekalibraci hlubokého stabilizačního systému…“
„Kašel a smích jsou přirozené stimulanty hlubokého stabilizačního systému – mnoho se smějte a kašlete na malichernosti a Vašim bedrům bude lehčeji… Optimální výchozí polohou pro jeho vědomou aktivaci jest leh na zádech, který obyčejně bývá startovní pozicí člověka v raném dětství i každého nového dne…“
„Termín brániční dýchání je poněkud zavádějící a zcestný neboť každé dýchání je realizováno za pomoci bránice (paréza nervus phrenicus vede ke smrti či nutnosti připojení na UPV)… Jisté je toto… Bránice zastává jak dechovou (respirační), tak podpěrnou (posturální) funkci… Třebaže se tyto úlohy obvykle prolínají a po většinu času pracují v souběžném souladu, jsou na sobě navzájem nezávislé…“
„Sed a stoj jsou aktivní, posturálně náročné činnosti v gravitačním poli, nikoli polohy odpočinkové – když stojíte stůjte, když sedíte seďte… Ve smyslu těchto i jiných běžných denních činností pak tu a tam vnímejte a dle potřeby korigujte napětí procházející Vaším tělem… Vhodnými univerzálními regulátory toku gravitace jsou principy hlubokého stabilizačního systému a centrované opory …“
„Při korekci posturálního nastavení stačí jen citlivě ladit činnost centrálního generátoru sil ve středu těla a skrze něj sledovat, vnímat a usměrňovat harmonii toku energií, rozváděných do periferie… Dětské vývojové polohy a pohybové sestavy jsou v tomto ohledu nikoli prostředkem rozvoje síly či kondice, nýbrž přirozeným staronovým nástrojem pro rekalibraci vztahů, na vzájemně se prostupujících etážích motorické kontroly…“
„Jak tiše napovídá nejlepší přítel člověka, hovící si při každé jepičí příležitosti vleže, naslouchajíc hlasu svého těla, čtyřnohá, tím méně dvounohá těla, nejsou uzpůsobena k dlouhodobému prodlévání v izometrických, kvazistatických polohách… Mimořádný evoluční potenciál člověka, zakládá se na schopnosti dynamické, pružné, pohybové (i myšlenkové) variability a adaptability, nikoli strnulosti – údělem paží je otrhávat ovoce a vyhrabávat hlízy, nikoli spínat ruce k nebesům… Průběžný pravidelný odpočinek v horizontální poloze, je nezbytným předpokladem připravenosti a činnosti bazálních posturálních mechanismů, včele s hlubokým stabilizačním systémem, jenž nemůže být permanentně čilý a aktivní od rozbřesku do soumraku…“
„Sic na posturální stabilizaci a napřímení trupu spolupodílejí se hluboká, povrchová i vazivová strategie, poměr v jejich zastoupení měl by být vždy jednoznačně ve prospěch sytému hlubokého…“
„Podlomí-li se stolu jedna noha, uchovává si vzpřímené postavení (princip čtyřbodové opory)… Podklesne-li jedno z jeho ramen, žebřík padá (princip dvoubodové opory)… Převaha vazivových strategií v rámci posturální stabilizace, má u člověka výrazně patologičtější důsledky, něž-li u zvířat → odpočinek vyvěšením se do beder či kyčlí během sedu či stoje nám mnoho neprospívá…“
„Mít na úložišti výhodné pohybové či myšlenkové strategie a užívat jich v běžném životě, není totéž…“
„Fenomén motorické redundance čili nadbytečnosti, nám umožňuje užít variabilních cest (více či méněmechanicky ergonomických, energeticky ekonomických a pohybově fyziologických) pro dosažení téhož pohybového záměru…“
„Jistá míra asymetrie je, s ohledem na fázickou a statickou dominanci končetin, fyziologická … Chystá-li se jedna noha kopnout, druhá musí stát, zatímcopodává-li jedna ruka banán, druhásvírá větev…“
„Diagonální vzorce mezi horními a dolními končetinami jsou přirozené v rámci chůze, běhu, plavání i lezení a je tedy vhodné i moudré užívat jich rovněž v terapii…“
„Optimální dechový stereotyp je výslednicí balancování respirační a posturální funkce bránice… Pomineme-li nesporné dysfunkce typu povrchního, mělkého, zrychleného či paradoxního dýchání, pak naha o stanovení univerzálního jednotného vzoru, není než utopistickým zjednodušením a nepochopením dynamické proměnlivosti a komplexní provázanosti celého procesu, jenž směřuje k nalézání optimálního řešení, dle konkrétních nároků situace a momentálních možností organismu – variabilita dechu odpovídá variabilitě respiračních a posturálních požadavků…“
„Chůze je přesunem těžiště vpřed, v rámci kterého je pád zachycen výpadem dolní končetiny… Vyzrálá chůze (stejně tak běh) jest plně automatizovaný lokomoční stereotyp, jehož bazální podoba je spouštěna ve formě spinálních generátorů chůze, uložených na úrovni obratle L2, které jsou dle potřeby dále variabilně upravovány na etáži kortiko-subkortikální…“
„Míra ovládnutí pohybového stereotypu odpovídá míře variability jeho provedení (hra s těžištěm, akcelerace, decelerace či změna směru dílčích segmentů, schopnost substituce některé pohybové či senzorické složky aj.), jež se odráží v ladnosti a tvořivosti na všech úrovních motorické kontroly…“
„Výchozími indikátory kvalitativních aspektů chůze jsou vzájemné postavení a koordinace klíčových segmentů dolních končetin, kontrarotace trupu, diagonální souhyb paží, schopnost setrvat v posturálně obtížnějších fázích (terminální stoj, sólobalance) či ráz došlapu… O převažujícím průchodu gravitace napříč tělem dále informují plosky nohou… Pro zvýraznění případných nesouladů, lze pak izolovaně hodnotit jednotlivé prvky (výpady, podřepy, výskoky, rotace trupu, přesuny těžiště aj.) či jejich vzájemné kombinace a modifikace…“
„Pro zdravou chůzi a běh je dobré, když spolu země a noha vedou plodný rozhovor, který bota příliš nevyrušuje a hlava mu naslouchá…“
„Je-li klenba zatížena shora zpevní se, je-li podepřena zespodu hroutí se… Toto platí v architektuře stejně tak jako v biologii člověka…“
„Jsou-li vnitřní (noha) a zevní (povrch) prostředí běžce němé a neměnné, generuje tělo v rámci energetické úspory stále tutéž pohybovou strategii (spuštění centrálních generátorů lokomoce,na úrovni míšního reflexu), pozbývaje variabilitu, adaptabilitu, měkkost a pružnost kroku, načež informační tok pramenící v krajině plosek nohou, nezbytný pro tvorbu adekvátních posturálních strategií, vysychá…“
„Noha která dlouhodobě spí a lenoší v obalu (bota), musí nejprve opět zvolna objevovat svoji úchopovou, tlumící a komunikační schopnost běhembosé chůze v přívětivém prostředí (tráva, měkká lesní půda), nežznovu nalezne svoji odvěkouschopnostběhu v náročném leso-stepním terénu (tu kámen, tu kořen, tu výmol)…“
„Běh po mokrém namrzajícím listí je komplexním, inteligentním, psychomotorickým prožitkem…“
„Pohodlný gauč pro nohu, je tvrdou pryčnou pro koleno a kyčel… Neb v podvědomé snaze těla obnovit přirozený informační tok skrze kontakt plosky ze zemí, je paradoxním důsledkem měkké obuvi jen tvrdší došlap…“
„Bosá chůze či barefootová obuv = obezřetnější, měkčí, vnímavější, k tělu i prostřední ohleduplnější stereotyp chůze (neohrabaný náraz paty o hranu kamene nepatří mezi příjemné opakování hodné prožitky)…“
„Dlaně i plosky mají klenbu, načež klenba nohy jest nepřímým otiskem klenby páteře…“
„Adekvátní intenzita, frekvence a množství nárazů, procházejících při běhu skrze klíčové klouby dolních končetin napříč osovým systémem, plní funkci eutonizátoru intraartikulárních svalů hlezen, kolen a kyčlícoby nezbytného předpokladu jejich pevnosti a pružnosti i roli aktivátoru hlubokého stabilizačního stému, jehož alfou a omegou je vyváženost respirační a posturální funkce bránice…“
„Nárazy, napřímení a plný fyziologický kloubní rozsah postrádající cyklistika, nemůže se stran rozvoje stability klíčových kloubů dolních končetin (facilitace posturálních svalů intraartikulárních) i osového systému (aktivace hlubokého stabilizačního systému) měřit s chůzi a během…“
„Třebaže jsou si uvedené fenomény blízké a mnohdy se navzájem kombinují… Nízká klenba ≠ plochá noha… Vysoká klenba ≠ funkční, pružná noha… Valgozita hlezen ≠ zborcená klenba… Skoliotická křivka (funkční – po ulehnutí mizí) ≠ skoliósa (strukturální – i vleže zůstává)… Chondromalácie (místní poškození) ≠ artróza (úplné opotřebení)…“
„Vlastnosti nohy jsou plodem součinnosti na kostní, vazivově-kloubní (pouze nepřímo a v omezené míře ovlivnitelné), svalově-fasciové a nervové etáži (přímo ovlivnitelné s možností aktivního vědomého rozvoje, jistě ne však pasivním působením vložky či ortopedické obuvi)…“
„Tak jako noha, i ruka má klenbu… Tak jako ruka, i noha má úchopovou funkci…“
„Jemnější kvalitativní aspekty klenby nohou i křivek páteře, nelze pro nezralost (nedlouhé vertikální působení v gravitačním poli) a dynamický vývojna jednotlivých etážích (období akcelerovaného růstu zcela přirozeně pojí se s výkyvy svalového napětí, pevnosti vaziva či drobnými dočasnými asymetriemi), hodnotit v raném dětství… Dalším rozšířeným omylem je vyšetřování plosek v podmínkách statického stoje, v rámci kterého jest jisté rozšíření opěrné plochy, tedy kontaktu se zemí, fyziologickým stabilizačnímmechanismem…“
„Mezi přední spoluautory tvorby a korekce posturálních strategií, se vyjma sofistikovaně roztroušených populací kloubních receptorů pohybo a polohocitu, svalových vřetének či šlachových tělísek, řadí zejména plosky nohou (to jediné co v rámci stoje, chůze či běhu spojuje nás se zemí), oči, vnitřní ucho, krátké extenzory šíje (převaha receptorů svalových vřetének nad kontraktilními svalovými vlákny 9:1), mozeček (výpočetní cetrála, kde setkávají se informace ze všech výše uvedených kanálů)… Tyto subsystémy spoluutvářejí dynamickou rovnováhu, v rámci které nevědomé nastavení těla (postura) následuje vědomí pohybový záměr (akce) jako stín, načež obě složky jsou výslednou projekcí dopředných (feed-forward) a zpětnovazebných (feed-forward) mechanismů…“
„Při opětovném ladění posturální stability a reaktibility, je vhodné využívat fenoménů senzorická suprese a deprivace, tedy technik pro utlumení jedněch a zvýraznění jiných subsystémů, za proměnlivé hry s polohou a těžištěm…“
„Předpokladem optimální realizace pohybové myšlenky jsou vyzrálé a vytříbené motorické programy neurálních sítí… Podstatou fenoménu motorického učení je přesun odpovědnosti pohybové kontroly od nevědomých reflexů, přes vědomou volní kontrolu, po nevědomou volní kontrolu… Zdraví a silný (nejen) pohybový návyk se utváří srze každodenní účelové užívání, nikoli nárazové nucené drilování…“
„Kineziologie = věda o pohybu (z řeckého kinesis – pohyb a logos – věda), zabývající se anatomickými, biomechanickými a neurofyziologickými aspekty motorické kontroly ≠ pokoutný přístup využívající pochybné metody měření a interpretace hodnot svalového napětí, za účelem jakési psychoanalýzy a regresní terapie…“
„Kranio-sakrální terapie = uvědomělé a cílené využívání úzkých funkčních vazeb mezi protipóly páteře (kranio = hlava, sacrum = kříž), v rámci konkrétní terapeutické intervence v lumbo-sacrální a atlanto-occipitální krajině ≠ éterické přikládání rukou nad v šat oděného člověka, za pseudoterapeutickým účelem harmonizace toku univerzální, tělo prostupující energie…“
„Spirální stabilizace nebo-li SM systém = přístup využívající přirozené vývojové principy (hluboký stabilizační systém a jeho propojení s centrovanými ramenními pletenci), avšak v poněkud nepřirozených situacích (kvazistatické pozice, elastická lana)…“
„Všechny měkké tkáně rodí se z téhož mezenchymálního zárodečného listu, načež výsledná podoba pletiv (kost, chrupavka, vazivo, fascie, sval) je pak definována pouze odlišným poměrem téže prvků, jejichž fundamentálními vlastnostmi jsou viskozita a elasticita…“
„Interindividuální vlastnosti měkkých tkání na svalově-fasciové i vazivově-kloubní etáží (úroveň klidového napětí, rozložení subtypů svalových vláken, poměr kolagenu a elastinu ve vláknech vazivových aj.), odpovídají jedinečné evoluční adaptaci daného jedince, která určitou měrou vymezuje a předurčuje jeho specifické pohybové nadání (maratonec stěží promění se v řeckořímského zápasníka a naopak), přičemž pomyslný fyziologický rámec (optimální svalové délky či kloubního rozsahu aj.) je v tomto ohledu značně široký a variabilní…“
„Zatímco pro plavce je vlivem součinnosti vztlaku a jemného odporu vody příznačné spíše nižší klidové svalové napětí, běžec podobá se obvykle tuhé pružině, jež s dopadem akumulujeenergii, kterou posléze uvolňuje ve prospěch dalšího posunu (princip praku)…“
„Jak dokládají myofibrocyty, tedy buňky na pomezí vaziva a svalu, či vmezeřená vazivová vlákna ve tkáni svalové i vmezeřená svalová vlákna v pletivech vazivových, jsou ostré hranice mezi jednotlivými anatomicky definovanými útvary do jisté míry iluzorním zjednodušením…“
„Sval jest trojrozměrnou strukturou viskoelastických vláken, tvořených myofibrilami po sobě se posouvajících proteinů aktinu a myosinu, jenž se mohou nacházet ve stavu kontrakce, relaxace či protažení… Přechod mezi těmito stavy je podmíněn intracelulární přítomností iontů vápníku, sodíku, draslíku a hořčíku… Trojrozměrně uspořádaná vlákna mají v rámci daného svalu různý, mnohdy zcela protichůdných průběh (deltový, prsní, trapézový, čtyřhranný bederní či střední hýžďový sval aj.), dle kterého lze odvozovat konkrétní kombinace funkcí… Funkční potenciál vláken může být snížen na podkladě zkrácení, prodloužení, inaktivity, přítomnosti reflexních změn, denervace či poruch na nervosvalové ploténce a dalších událostí…“
„Další významnou strukturou spolupodílející se na tvorbě svalového vlákna je titin… Tento protein táhnoucí se od jednoho konce myofibrily ke druhému, plní funkci stabilizačního lana, které udržuje celé uskupení pohromadě… Jeho genetická maladaptace je příčinou postupného rozpadu svalových vláken, manifestující se v podobě rozličných subtypů svalových dystrofií… Nadměrné fyzické přetěžování a despekt k únavě celý proces jen akcelerují…“
„Základním útvarem svalové kontrakce je motorická jednotka, tedy terminální nervové vlákno řídící určitý počet vláken svalových (od jednotek po tisíce, od sousedů po cizince)… Síla, koordinace, a jemnost v rámci daného pracovního režimu (koncentrický, izometrický či excentrický – nejnáročnější stran pohybového řízení), odpovídají kvantitativním a kvalitativním parametrům aktivace motorických jednotek, dle principu časové a prostorové sumace, tedy intenzitě a frekvenci elektrického proudu generovaného na etáži spinální (reflex či jiný silně automatizovaný podvědomý pohybový vzor) či kortiko-subkortikální (pohyb na podkladě vědomé myšlenky)…“
„Hustota motorických jednotek a nakupení populace receptorů odpovídají jemnosti pohybu a přesnosti jeho vnímání, přičemž komplexnost vstupu jest odrazem komplexnosti výstupu…“
„Dle umístění vně či uvnitř kloubu a vztahu k vzájemnému postavení styčných ploch segmentu, lze rozlišovat svaly extraartikulární (primárně pohybově-dynamická funkce) a intraartikulární (převážně úloha posturálně-stabilizačně)…“
„Fyziologické kontrakce účastní se obyčejně nanejvýš ¼ motorických jednotek, které se v průběhu pohybu plynule střídají… Příčinou svalových či úponových bolestí, jsou obvykle permanentně kontrahovaná vlákna (trigger points)… Jejich tah přenáší se na pletivo šlachy, jenž zpočátku reaguje zánětem, posléze strukturální přestavbou a ztrátou elasticity, kteréu svalů náchylných k přetížení mnohdy vyústí v mikro či makro traumatizaci… Tento děj byl oděn do kabátu mnoha příslovečných titulů, které však nejsou než odlišným pojmenováním téhož – kalcifikující tendinitida (dlouhá hlava dvojhlavého svalu pažního), syndrom rotátorové manžety (sval nadhřebenový), karpální tunel, tenisový či oštěpařský loket (ohybače a natahovače předloktí), patní ostruha (hluboká vrstva trojhlavého svalu lýtkového)… Klíčem k ukončení procesu není obstřik či operace (invazivní řešení v místě následků), nýbrž zklidnění trvale excitovaných vláken (využití postizometrické relaxace, kryoterapie, ultrazvuku či kombinované terapie aj.) a jejich následné zapojení v rámci optimálních řetězců (konzervativní řešení v krajině příčiny)… Setrvají-li svalová vlákna dlouhodobě v kontrahovaném stavu, dochází k jejich přeměně na energeticky méně náročnou tkáň vazivovou…“
„Působí-li trigger point útlak nervového vlákna, projevuje se v mnohdy vzdálených a vpravdě podivných podobách referenčních zón, které odpovídají terminálním senzorickým větévkám daného nervu (kupříkladu TrPs nadhřebenového svalu lopatky, manifestuje se kožní přecitlivělostí kolem zápěstí – syndrom náramkových hodinek)…“
„Nalezení vhodného adaptabilního kompromisu mezi stabilitou a mobilitou jest klíčovou vlastností fyziologicky pracujícího segmentu… Patologická hypermobilita je obvykle stabilizována měkkou kompenzační blokádou, zatímco typickým důsledkem tvrdé blokády patologické či umělé stabilizace, je zvýšení mobility sousedních segmentů, ve snaze o zachování plné funkční pohybové kapacity… Jak blokáda tak hypermobilita mohou být příčinou nervového dráždění za vzniku bolesti…“
„Ni přílišná tuhost ni přehršle volnosti, nebývá ku prospěchu – toto platí pro tělo i mysl…“
„V praxi zpravidla jednodušší bývá uvolňovat tuhé a protahovat zkrácené, něž-li aktivizovat atonické či stabilizovat nepevné…“
„Nachází-li se segment v trvale decentrovaném postavení s asymetrickým zatížením styčných ploch, dochází v rámci úsporných opatření, prostřednictvím vegetativního nervového systému, k dehydrataci kyseliny hyaluronové, jež mění se z mazadla na lep, za vzniku kloubní blokády…“
„Umělé vpravení kyseliny hyaluronové jehlou, jest mikrotraumatizací kloubního pouzdra, jež se pak navíc z dlouhodobé perspektivy může stát podkladem pro snížení vlastní přirozené produkce maziva (tentýž princip platí mimo jiné i při podávání inzulínu či melatoninu)… Nehledě na momentální pozitivní účinek, je takzvláště její opakovanou aplikaci třeba dobře uvážit…“
„Tiché, měkké, recidivující kloubní blokády mohou být fyziologickou kompenzační strategií těla, pracujícího v podmínkách vrozené kloubní hypermobility, na podkladě přirozeně zvýšené laxicity vaziva a nižšího svalového tonu…“
„Zatímco šetrné nízkoenergetické mobilizace vedou k dlouhodobému odstranění kloubní blokády, nárazové vysokoenergetické manipulace působí předně zvýšení laxicity ne-li mikrotramatizaci vaziva, jejichž důsledkem je paradoxní pokles dynamické stability daného segmentu, následovaný zvýšeným výskytem recidivujících blokád… Toliko oblíbený fenomén „lupnutí“ není prvořadým cílem… Za mechanickou kloubní mobilizací vždy následuje funkční svalová stabilizace… Navzdory všeobecně rozšířené představě, bývá mnohdy příčinou bolesti nikoli kompenzační blokáda, ale sekundární hypermobilita sousedních segmentů…“
„Protažení či mobilizace v jednom segmentu, nesmí působit hypermobilitu v segmentu jiném… Typické konkrétně pro stretching hamstringů tahem čela ke kolenům, ve vztahu ke krajině bedro-křížové… Obecně charakteristické pro násilné manipulace v rámci některých přístupů chiropraktických, mnohdy vesměs nefyziologické polohy jógové, případně zcestné „tělo lámající“ pojetí thajských masáží…“
„Stretching vícesegmentálních svalů (iliopsoas), vyžaduje obvykle aretaci jedněch částí (podsazení pánve a kyfotizace trupu), aby bylo možné docílit tahu prostřednictvím částí druhých (posun těžiště vpřed skrze kloub kyčelní)… Není-li tento předpoklad naplněn, dochází obyčejně pouze k nežádoucímu protažení vaziva (nezřídka s rozvojem úponových bolestí), zatímco sval samotný vyvázne (vlákna aktinu a myosinu se nerozplétají, myofibrily se neprodlužují), neboť jeho natažení v jednom segmentu, je zpravidla doprovázeno uvolněním v segmentu druhém…“
„Dobře provedená klasická či reflexní masáž, slouží coby užitečná příprava terénu…“
„V rámci patologického procesu uzavírají se ramenní pletence do vnitřní rotace, zatímco klouby kyčelní do rotace zevní… Tedy v rámci ochranných opatření redukují své krajní nestabilní polohy, čímž však zvolna ztrácejí na své plné funkční kapacitě, podléhaje degeneraci chrupavčitých povrchových ploch vlivem asymetrického zatížení – artróza…“
„Dle kloubního vzorce, jenž je výslednicí aspektů biomechanických, přicházejí ramenní pletence nejprve o zevní rotaci a abdukci, zatímco klouby kyčelní ztrácejí schopnost rotace vnitřní a extenze…“
„Rodina funkčních poruch pohybového systému není nahodilým nepohodlným rozmarem, který tu a tam postihuje naše těla, ale důvtipnou sérií zpětnovazebných, zprvu diskrétních kompenzačních mechanismů, původně ochranného charakteru, které ctí matematicko-biologicko-fyziologické zákonitosti organismu, jejichž dlouhodobé nepochopení či přehlížení vede ke strukturalizaci, rozvoji bolesti a nemoci coby krajních nouzových strategií organismu, jak přimět samolibou mysl neuvědomělého člověka ke změně…“
„Schéma bludného kolovratu poruch hybného systému = rozladění funkce → plíživé opotřebení struktury → včasná úprava funkce → regenerace struktury → dlouhodobě přetrvávající porucha funkce → trvalá destrukce struktury → nutnost výměny struktury → brzké obnošení náhrady, není-li funkce rekalibrována…“
„Chronické patologické procesy (nejen) na tkáních pohybových, probíhají dle principu teorie katastrofy, kdy ke klinické manifestaci dlouhodobě tichých dysfunkcí, dochází až s vyčerpáním řady kompenzačních mechanismů, které mnohdy účinně pracují až do chvíle symbolické poslední kapky, s níž pohár znenadánípřeteče(aneb tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne)…“
„Každý invazivní výkon (od punkce či obstřiku, po kloubní náhradu či stabilizaci páteře), je cíleným poraněním (s dobrým, avšak příčinu obvykle nezahrnujícím úmyslem), jehož přínos by měl vždy převyšovat následky (od bodové jizvy, přes narušení zpětnovazebného kanálu bolesti, po nevratné poškození hlubokého stabilizačního systému)…“
„Poúrazové poškození měkkých tkání jen zřídkakdy omezuje se na lokalizovanou, anatomicky definovanou strukturu… Zpravidla jedná se o události difuzní, které ze svého epicentra rozšiřují se do periferie…“
„Sekundárním důsledkem asymetrického zatížení dolních končetin (v návaznosti na nucené poúrazové odlehčení), bývá mimo jiné rozladění hluboké posturální stabilizace trupu, s následnou generalizací kaskády funkčních poruch na úrovni osového systému…“
„Skrze kontraktilní myofibrocyty, tedy vlákna na pomezí vaziva a svalu (nezbytné pro zacelení rány), vytvářejí jizvy nezřídka spoušťové body, ve smyslu vzájemného slepení jednotlivých vrstev měkkých tkání (kůže, podkoží, fascie, sval, kost)… Pro volbu operačního přístupu (otevřená či artroskopická) obyčejně platí nepřímá úměra mezi rozsahem poškození v povrchových a hlukových strukturách…“
„Každé tetování je jizvou, načež nedbalá aplikace nárazů jehly o vysoké frekvenci do místa kostní prominence (žebra, trnový výběžek obratle) či nad průběhem robustních nervových pletení (mícha), může být leckdy příčinou vzniku otoků, vegetativního podráždění ba dokonce vlásečnicových fraktur…“
„Primárním přínosem fingované chůze o holích i časné přiměřené zátěže, je vznik kvalitního svalku (počátečního ložisko buněk měkkých tkání, ze kterého posléze vyzrává finální kost), benefitem sekundárním pak vytvoření prostorově uspořádaného spletence trámců coby předpokladu pevnosti (orientace trámců odpovídá orientaci tlakového působení na osteocyty), pozitivem terciálním pak prevence vzniku vzdálených maladaptací (sešikmení pánve, zkrat flexorů kyčelních i kolenních, oslebení extenzorů kyčelních)…“
„Včasné přiměřené poúrazové a pooperační zatížení, je nezbytným předpokladem vzniku pevné a pružné kostní i vazivové tkáně, neboťjak vyzrálá architektura osteocytových trámců, tak i adaptabilní zastoupení jednotlivých subtypů vláken kolagenních, jsou procesy přímo úměrné toku siločar srze poraněnou regenerující krajinu…“
„Neurochirurgické výkony, plastiky v krajině krční (mikrotraumatizace vegetativních ganglií, popřípadě jejich útlak pooperačním otokem s nepředvídatelnými důsledky v rovině svalového tonu, termoregulace aj.) či osteosyntézy v oblasti bederní (poškození hlubokého stabilizačního systému jehož přední, boční či zadní porce stává se přístupovou branou operatéra, přičemž stabilizace v jednom segmentu vyvolává obvykle kompenzační hypermobilitu v segmentech sousedních), nezřídka uzmou více nežli dávají…“
„Výměna kloubu je trvalou stigmatizací senzomotorických map, načež vzniklá „němá místa“ jsou významným narušením toku informací, jehož kvalita jest předpokladem výstavby a spuštění adekvátních pohybových strategií… Není-li skrze otěže svalových řetězců upravena příčina na úrovni motorické kontroly, dochází rovněž k předčasnému opotřebení náhrady – umělý titanový kloub, postrádá na rozdíl od živé buněčné tkáně schopnost komunikace a regenerace…“
„Pomineme-li nevratné poškození měkkých tkání, bývají ortopedické snahy o stabilizaci či náhradu otevřených kulových kloubů (čelistní, ramenní, palcový) nepříliš úspěšné stran zachování plné funkční kapacity segmentu i životnosti endoprotézy (nenalezení optimálního kompromisu mezi stabilitou a mobilitou v rámci třech stupňů volnosti je nanejvýš svízelným úkolem)…“
„Pseudoestetické výkony typu augmentace (aktivní jizvy, generalizovaná tuhost hrudníku na podkladě recidivujících blokád a permanentně zvýšeného svalového napětí), abdominoplastika (jemná koordinovaná funkce břišní stěny nahrazena tupou globální tuhostí, za negativního ovlivnění peristaltiky) či liposukce (hrubé narušení metabolických drah, v rámci kterých zastávají tukové buňky významnou úlohu producentů neurohormonálních působků) obvykle nejsou než krátkozrakou, neuvědomělou, povrchní rozmařilostí (jak přebytek tak nedostatek tohoto významného pletiva pojí se se vznikem globální zánětlivé reakce)…“
„Slepé střevo (rezervoár spřátelených bakterií) i krční a nosní mandle (brány imunity i prvé linie obrany), jsou plnohodnotnými součástmi těla (nikoli nepohodlnými omyly evoluce) o které má smysl pečovat (zatímco jejich bezhlavé chirurgické odstranění je poněkud nemoudré)…“
„Při dobré intraartikulární a extraartikulární svalové stabilizaci může být přední zkřížený vaz postradatelný (princip redundance), načež jeho rekonstrukce mnohdy zanechává více škody nežli užitku (traumatizace kloubního pouzdra, oslabení sousedních struktur odebráním štěpu, který leckdy nekrotizuje a posléze je vstřebán v rámci autoimunitních procesů buněčné recyklace)…“
„Plastika vazů kolenního kloubu vyústí mnohdy v četné reoperace, které posléze končí spontánním vstřebáním štěpu, zatímco s každým dalším výkonem jen dále prohlubuje se redukce funkční kapacity segmentu, skrze opakované traumatizace nejen na etáži svalově-vazivové…“
„Přední zkřížený vaz nachází se v maximálním natažení během 90° ohybu… Z hlediska svalového je však nezbytné rozlišovat ohyb se souhybem a bez souhybu kloubu kyčelního…“
„Hluboký dřep (pod 90°) vede k postupnému výpadku aktivní svalové stabilizace, neboť čtyřhlavý sval stehenní zvolna dostává se do neoptimální pracovní délky (oslabení z prodloužení), čímž nedochází než k neužitečnému přetížení etáže vazivové…“
„Chirurgické uvolnění útlaku mediálního nervu v krajině karpálního tunelu, přetnutím vazivového poutka (retinaculum flexorum) s bezprostředním rozšířením prostoru, vede zpravidla pouze ke krátkodobé úlevě, neboť počáteční efekt se tahem jizvy po čase vytrácí…“
„Invazivní výkony na zánětem či hypertrofií stižené šlaše (karpální tunel, tenisový či golfový loket, impingement syndrom nebo-li kalcifikující tendinitida supraspinatu aj.), jsou mnohdy neplodným poraněním v místě následků, třebaže příčina leží na úrovni tahu trvale excitovaných svalových vláken (trigger pointů), které rodí se v důsledku neoptimálních svalových řetězců či s výběrem člověku nevhodných činností, za vzniku dlouhodobého přetížení…“
„Plně rozvinutý syndrom karpálního tunelu = útlak mediálního nervu v krajině vazivového poutka retinaculum flexorum, tenisový loket = útlak radiálního nervu v kostním žlábku sulcus nervi radialis, golfový loket = útlak ulnárního nervu ve žlábku sulcus nervi ulnaris…“
„Halus valgus (vbočený palec) či rigidus (tuhý palec), jsou pozdními důsledky chůze v nevhodné obuvi po nevhodném povrchu, kdy obyčejně tuhá, úzká či dokonce podpatkem zvýšená bota (skluz těžiště do přednoží) vede v součinnosti s tvrdými, rovnými, monotónními povrchy k rozvoji nerovnováhy mezi vnitřní (polohou zesílenou) a zevní (nečinností oslabenou) svalovou stabilizací palce, jehož kloubní pouzdro pak spolu se ztrátou úchopové funkce zamrzá (tak jako ruka v palčáku, i noha v botě postupně ztrácí obratnost, atrofuje a tuhne)… Rozšíření opěrné plochy v krajině základního kloubu jest mechanismem kompenzujícím ztrátu migrujícího palce a z ní plynoucí posturální deficit – samotná resekce nevzhledných a bolestivých výrůstků není kauzálním řešením…“
„Uvážíme-li nepoměr ve stupních volnosti, není nikterak překvapivé, že četné patologické procesy (chondromalácie, zvýšení laxicity, degenerace a traumatizace mediálního menisku, předního zkříženého či mediálního kolaterálního vazu) kolenního kloubu (pohyb v jedné rovině), mají svůj původ v nestabilitě, decentraci či jiných disonancích kloubu kyčelního, popřípadě soukloubí hlezenního (pohyb ve třech rovinách)…“
„Přítomnost bolesti či otoku v krajině kolenní vede k recipročnímu oslabení vnitřní hlavy čtyřhlavého svalu stehenního, čímž dochází k významnému omezení brzdné (excentrické) kontrakce a snížení medio-laterální i ventro-dorzální stability kloubu, zejména ve fázi odemykaní kolenního zámku…“
„Otok jest biologickou ortézou, jejíž akcelerovaná časná redukce nemusí být vždy žádoucí…“
„Ramenní kloub jest evoluční analogií kloubu kyčelního (nároky na nosnost), která však v návaznosti na nevšední pohybový fond (nároky na dynamiku) balancuje stran tvaru jamky a hlavice na hraně nestability… Namísto kostní mechanické stabilizace spoléhá na svalově-vazivovou stabilizaci funkční, tedy robustní kloubní pouzdro a propracovaný systém šlacho-svalových řetězců (kupříkladu krátká hlava dvouhlavého svalu pažního zastává hybnou, dlouhá pak zejména stabilizační funkci)… Fyziologický chod celého pletence je výslednicí mnoha dílčích segmentů (ramenní kloub, lopatka, prvé žebro, kloub sternoklavikulární a akromioklavikulární)… Výchozím kvalitativním indikátorem jejich součinnosti je vztah mezi lopatkou a ramenem (scapulo-humerální rytmus – znakem rané dysfunkce bývá akcelerovaný výpadek excentrické aktivity medio-kaudálních fixátorů lopatky,během návratu horních končetin ze vzpažení či rozpažení zpět k tělu)…“
„Nejzranitelnějšími evolučními slabinami ramenního pletence (zvláště pak nachází-li se v dlouhodobé ventro-kraniální decentraci), jsou šlacha dlouhé hlavy bicepsu (kalcifikující tendinitida), sval nadhřebenový (syndrom bolestivé zarážky, parciální i totální ruptura) či zánětlivě-degenerativní procesy vazivového pouzdra (adhezivní kapsulitida) a chrupavky (chondromalácie) v krajině přední plochy glenohumerálního kloubu…“
„Zatímco v rámci centrované opory směřuje převládající vektor sil ramenního pletence do posteriorní-deprese, převažujícím působením činností ve volném prostoru jest anteriorní elevace… Mezi těmito složkami je třeba (nejlépe přirozenými cestami) udržovat dynamickou rovnováhu, neboť v důsledku své činnosti ve třech rovinách, mají kulové klouby (taktéž kyčel, čelist či základní kloub palce nohy a tuky) zvláště silný sklon k decentraci… Mediální decentrace palce nohy, ověnčená věhlasným označením halux-valgus, jest důsledkem svalové asynergie, která bývá mnohdy umocněna úzkou botou či podpatkem…“
„Decentrované aktivity v otevřeném kinematickém řetězci ramenní pletence obvykle zavírají, zatímco centrované činnosti v uzavřeném kinematickém řetězci je zas otevírají… Mezi těmito vektory je třeba pěstovat zdravý poměr…“
„Ventro-kraniální decentrace ramenních pletenců → kyfotizace trupu → odemčení costovertebrálních a sternocostálních zámků → četné recidivující blokády žeberní…“
„Třebaže v konečném důsledku vše souvisí se vším, stran neuro-muskulárního propojení je rameno obzvláště blízce provázáno s krční a horní hrudní krajinou, zatímco kyčel zas se spodní hrudní a bederní oblastí…“
„Při hodnocení vitality segmentu (včetně odhadu artrotických či jiných degenerativních změn), jsou stěžejními klinickými ukazateli vzájemné postavení styčných ploch, trofika a tonus svalu, rozsah a koordinace pohybu, pořadí a charakter (pružnost, tvrdost) bariér na jednotlivých etážích měkkých tkání, za jisté úrovně (nikoliv nutně úplné) stranové symetrie všech uvedených aspektů…“
„Raným příznakem patologického děje bývá ztráta zevní rotace s porušením scapulo-humerálního rytmu ramene, redukce vnitřní rotace a oslabení extenze kyčle, výpadek excentrické kontrakce při nápadné atrofii mediálního vastu kolene…“
„Orientační představu o vzájemných vztazích základních svalových skupin dolních končetin (quadriceps femoris, iliopsosas, zevní a vnitřní rotátory kyčelního kloubu, tensor fasciae latae), si lze utvořit při volném vyvěšení jedné končetiny po gravitaci a přitažení druhé k trupu vleže na zádech, dle zvlnění povrchu a postavení klíčových segmentů končetiny vyvěšené…“
„Původ maladaptivních zvratů v kyfo-lordotickém zakřivení páteře (výrazné oploštění či prohloubení některého úseku), lze obvykle vyčíst z životního příběhu člověka… Oploštění hrudní kyfózy s decentrací lopatek = nedostatečné či dysfunkční opory v dětství; přetížení krčně-hrudního přechodu s hyperkyfotizací hrudní krajiny a ventro-kraniální decentrací ramenních pletenců, při oploštění bederní lordózy = převaha sedavých činností či práce v ohybu; hyperlordóza bederní či skoliotická křivka = dlouhodobý stoj, aj…“
„Předklon ve snaze o vzájemný dotek prstů horních a dolních končetin za propnutých kolenou, jest samo o sobě nesprávným pohybovým stereotypem (přetížení přechodu mezi bederní páteří a pánví, při neaktivním hlubokém stabilizačním systému) a velice nespecifickým klinickým testem s pochybnou výpovědní hodnotou, uvážíme-li počet zúčastněných segmentů, i variabilitu způsobů jak cíle dosáhnout… Plynulost rozvíjení jednotlivých úseků páteře je lépe hodnotit v sedě na židli, skrze kontakt čela a kolen…“
„Naše těla z generace na generaci i v průběhu života neustále přizpůsobují se relativně prudkým, z hlediska evoluce nedávným změnám, ve sféře pohybových nároků člověka (ze stromu na zem, ze čtyř na dvě, ze stoje do sedu, z dynamiky do statiky)… Zatímco pevný terén hrudní tvoří dnes hojné naleziště blokád (meziobratlových, costovertebrálních, sternocostálních či žebernách), pro volnou krajinu krční i oblast bederní je typický výskyt kostních výrůstků a posunů obratle či ploténky… Přechodová místa mechanického lomu z tuhého do měkkého (princip počítačové myši a jejího kabelu → úsek atlanto-occipitální, krčně-hrudní, hrudně-bederní a bedro-křížový), představují nechvalně proslulá ohniska kombinací obou mechanismů…“
„Diskrétní nálezy v terénu páteře (výrůstky, posuny) v řádu několika mála milimetrů, lze při fyziologické šíři páteřního kanálu leckdy považovat za bezpředmětnou strukturální adaptaci či již vrozenou anomálii, které ač nacházejí se v drtivé většině popisů, obvykle postrádají jakoukoli klinickou manifestaci a jsou přítomny i v rámci náhodných zobrazovacích vyšetření preventivního či výzkumem motivovaného charakteru… Nebylo by však moudré zcela opomíjet jejich orientační výpovědní hodnotu, stran převažujícího toku gravitace napříč osovým systémem…“
„S přesností zobrazovacích metod (RTG, MRI, CT, UZ) a jiných vyšetření, je třeba pěstovat dovednost rozlišit významnou patologii a němou funkční adaptaci… Všelijaké nahodilé a mnohdy zanedbatelné nálezy, je nezbytné uvést do příčinných souvislostí s klinickými potížemi člověka a leckteré brát s jistým odstupem a nadhledem…“
„Při hodnocení výstupů sofistikovaných zobrazovaných metod, je nezbytné brát rovněž v patrnosti jejich omezení… Elektromyografie (EMG) aplikována skrze kožní povrchové elektrody, zachycuje pouze aktivitu povrchových motorických jednotek, zatímco transkutánní hloubkové měření jehlou, pojímá prostorově nepatrný zlomek z celkového počtu motorických jednotek, které v rámci dané salvy signálů jen nemusejí být právě aktivní, což nutně neznamená proces patologický)… Magnetická rezonance (MRI) poskytuje nevídaně přesný, leč statický snímek napříč vrstvami měkkých tkání… Chybou by tedy bylo přehlížet, podceňovat a uvrhnout v zapomnění výpovědní hodnotu vyšetření základních pohybových stereotypů, tradičních klinických testů, umění palpace a jiných funkčních nenáročných a dostupných vyšetření…“
„Příčinou různorodých funkčních a strukturálních změn v oblasti krční či bedro-křížo-kyčelní (od zvýšeného svalového napětí, přes kloubní blokády, po výrůstky i výhřezy), které bývají podkladem kořenových či periferních nervových iritací, je dysfunkční maladaptivní průchod gravitace napříč tělem, jejímž centrálním generátorem a regulátorem je hluboký stabilizační systém (HSS)…“
„Jakékoliv rozladění plynulé esovité křivky páteře ve smyslu oploštění či prohloubení jednotlivých úseků, vytváří dekompenzační moment, který stává se podkladem pro vznik zprvu funkčních, posléze strukturálních poruch osového systému…“
„Hypertonus povrchových systémů (paravertebrales, rectus abdominos) = insuficience systémů hlubokých (bránice, pánevní dno, transversus abdominis)… Jelikož postura předchází pohybu, měla byt též aktivace hluboký posturálních řetězců, předcházet činnosti povrchových řetězců fázických…“
„Tak jako hluboké, posturální svalové vrstvy flexorů trupu podepírají bederní lordózu, podepírají hluboké, posturální svalové vrstvy flexorů šíje lordózu krční…“
„Sedlový tvar břišní stěny, diastáza, tříselná či pupeční kýla = insuficience hlubokého stabilizačního systému, na úkor povrchových či vazivových strategií ve smyslu trupové stabilizace…“
„Navzdory obyčejně pestrým a četným adaptacím v oblasti páteře, bývají z hlediska klinických potíží člověka častější iritace periferní (pseudoradikulární), které mnohdy věrně imitují útlaky kořenové (radikulární)… Co zdá se být drážděním kořene S1, bývá periferní iritací sedacího nervu blokádou křízo-kyčelního kloubu, sedacím hrbolem, či hruškovým svalem; co jeví se být kořenovým útlakem L2-L4 , může být periferním tísněním femorálního nervu mezi hlavami iliopsoasu či quadricepsu; co vypadá jako útisk kořene L5, je leckdy stlačením periferních nervů středním hýžďovým svalem, stehenní povázkou, hlavičkou lýtkové kosti či svaly peroneálními…“
Obr. 4 Mapa segmentální kořenové inervace. Třebaže základní rozvržení dermatomů má univerzální platnost, v rámci fenoménu překrývání vyskytují se i jisté nemalé individuální odlišnosti.
„Nerespektují-li iradiace horní končetiny zóny jednotlivých kořenových a periferních nervů (ulnaris, medianus, radialis), jedná se mnohdy o iritaci brachiálního plexu (robustní nervově-cévní kabeláž, zahrnující kořeny C4 až Th1, arterii a vénu podklíčkovou) či některé jeho větve, v krajině clavi-pectorální (mezi svaly scalenovými, prvým žebrem a klíční kostí či podlopatkový a malým prsním svalem)… Zmíněný mechanismus nevylučuje pozitivní nález EMG (elektromyografie) distálně pod útlakem… Je-li příčinnou dráždění prvé žebro, bývá klinický obraz dále leckdy obohacen diskomfortem respiračním či symptomatikou pseudokardiální… Tato pestrá škála signalizací byla zastřešena pojmem thoracic outlet synrom (TOS), nebo-li syndrom horní hrudní apertury, který je pomyslnou hvězdou v kategorii pseusoradikulárních iritací krajiny krční…“
„Superstar periferních nervových iritací a mechanických kloubních blokád v oblasti bederní jest kloub křížokyčelní (sacroiliakální), ono pověstné „esíčko“ (SI), které coby největší kloubní plocha lidského těla, může se zadrhnout na mnoho rozmanitých způsobů, v rámci kterých obyčejně stává se dvorním imitátorem útlaku kořene S1, skrze podráždění sedacího nervu (ischiadicus)…“
„Periferní iritace = v praxi častější, v klinice dynamicky proměnlivé / kořenovéiritace = v praxi vzácnější, v klinice staticky neměnné / ni jejich kombinace nejsou ničím výjimečným…“
„Diferenciální diagnostika mezi kořenovými a pseudokořenovými syndromy je aktem zkušeností a důvtipu… Vedle charakteru bolestí, iradiací a disestezií, jsou cennými vodítky přímá či nepřímá palpace v krajiněpříslušného segmentu, vyšetření napínacích manévrů a reflexů či hodnocení diskrétních změn svalové síly (nejlépe v terénu koncových článků prstů aker)… Ze všech těchto i jiných vláken je pak třeba splétat lano komplexních souvislostí…“
„Očekávaná úleva v návaznosti na uvolnění déletrvající nervové iritace, nepřichází zpravidla okamžitě, ale obvykle s jistým časovým odstupem, během kterého vlákna a obaly obnovují svůj původní tvar a vodivost, dle principu paměťové pěny…“
„Sešikmení pánve na straně jedné, blokáda SI a výraznější redukce vnitřní rotace kyčelního kloubu na straně druhé = častější (80%), „slušný“, méně bolestiví, z hlediska řešení přístupnější vzorec / sešikmení pánve, výraznější redukce vnitřní rotace kyčelního kloubu i blokáda SI na téže straně = méně častý (20%), stran bolesti zpravidla intenzivnější, ve smyslu řešení obvykle poněkud sveřepější vzorec…“
„Oblíbené termíny cerviko-kraniální (CC), cerviko-brachiální (CB) či lumbo-ischiadický (LS) syndrom nejsou diagnostikou, nýbrž medicínským vyjádřením pro „bolí od krku putuje do hlavy, bolí od krku šíří se do ruky a bolí v bedrech jde do nohy…“
„Podkladem centrální parézy (ischemické, krvácivé, poúrazové či degenerativní) je poškození mozkových či míšních neurálních sítí… Jejím projevem je tuhá spastická paréza (dle místa postihu též porucha řeči a porozumění či ztráta koordinace a rovnováhy), v důsledku spuštění obranných archereflexů, s cílem redukovat rizika plynoucí z absence vědomé kontroly (obnovení továrního nastavení)… Podstatou terapie je obnovení poničených (časově ohraničené) či vytvoření nových sítí na základě fenoménu neuroplasticity (časově neohraničené), načež pro opětovný rozvoj pohybu, od jednoduchých izolovaných vědomě prováděných funkcí, po složité komplexní vzorce a jejich opětovnou automatizaci v rámci podvědomých mechanismů motorické kontroly, je nezbytné znovu vyladění vnímání tělesného schématu na úrovni senzomotorických map… Podstatou kořenových či pseudokořenových syndromů je periferní útlak či poškození nervu nebo dysfunkce nervosvalové ploténky, projevující se chabou parézou či změnami čití… Podstatou terapie je obnova nervového vedení a akcelerace jeho hojení, při uchovávání kontrakčních schopností svalových vláken po dobu výpadku spojení…“
„Centrální spastická paréza = zvýšení napínacích šlacho-okosticových reflexů, svalový hypertonus, spasticita / periferní kořenová či pseudokořenová chabá paréza = hyporeflexie, snížení až ztráta svalového napětí…“
„Spasticita = bariera charakteru sklapovacího nože, kdy postupně narůstající odpor náhle prudce klesá / rigidita = trvale neměnné napětí medového až voskového typu…“
„Stres, nepohoda či vjemy bolestivé spasticitu i jiné ochranné reflexy a hypertony zvyšují, zatímco klid, pohlazení a vjemy příjemné je tiší = když to nejde po dobrém, tak to nejde vůbec…“
„Mozkové dráhy kříží se jednou (poškození jedné polokoule mozku, projevuje se na druhostranné periferní krajině), mozečkové podvakrát (poškození jedné polokoule mozečku, projevuje se na stejnostranné periferní krajině)…“
„Ve smyslu mozkových příhod ischemických, odpovídá klinická manifestace vždy konkrétnímu arteriálnímu povodí: a. cerebri media → kontralaterální hemiparéza, více vyjádřená na horní končetině; a. cerebri anterior → kontralaterální hemiparéza, s výraznějším postižením končetiny dolní; a cerebri posterior → poruchy zrakové; a. cerebelli posterior inferior → inkoordinace pohybu, posturální nestabilita, a jiné…“
„Vertigo, závrať, nevolnost = ztráta některé či nesoulad mezi jednotlivými složkami posturální stability a orientace v prostoru… Mozeček (centrum koordinace a rovnováhy = vlnění nespecificky všemi směry, na poloze hlavy nezávislé), vestibulární systém (uvolnění krystalků z hlemýždě a jejich migrace do polokruhovitých kanálků = tah konkrétním směrem, symptomatika intenzitou dle polohy hlavy proměnlivá), TrPs KEŠ (90% struktury těchto drobných svalů tvoří receptory svalových vřetének, jež významnou měrou participují na polohocitu a pohybocitu hlavy = tak konkrétním směrem), plosky nohou (to jediné co spojuje nás se zemí = významné v rámci procesu neuropatie, typické pro diabetes)…“
„Uvolnění krystalků z hlemýždě a jejich následná migrace do polokruhovitých kanálků, manifestující se vznikem nevolnosti či polohového vertiga, bývá obvykle důsledkem akceleračně-decelerační události,případně prudkého teplotního výkyvu…“
„Coby komponenty komplexních účelových pohybových vyjádření, mají jednoduché elementární izolované pohyby svůj smysl zejména coby součást neurorehabilitace či v raných fázích pooperačních – nejprve je třeba ovládnout segmenty kořenové (ramenní a kyčelní) a posléze od jednodušších po složitější stupně volnosti restaurovat komplexní ideomotorická vyjádření (obdobně jako je zpočátku třeba učit se základním akordům, poté zahrát prostou melodii a nakonec mezi nimi plynule přecházet a kombinovat je, za tvorby jedinečných spletitých symfonií)…“
„Obecná metodika neurorehabilitace = opětovné vyladění senzomotorických map a vnímání tělesného schématu → elementární izolované vědomé pohyby → výstavba komplexních řetězců → vyzrálá plně automatizovaná ideomotorika…“
„Tradiční techniky lze pak v konkrétních situacích dále obohacovat plejádou specifických doplňkových neurofyziologických principů – fenomén zrcadlových (rozvoj ideomotoriky akra) či rytmických neuronů (parkinsonická rigidita) aj…“
„Sympatikus a parasympatikus, jehož nervové uzly lemují páteř, tvoří autonomní otěže, které skrze konstrikci a dilataci hladké svaloviny přímo řídí průtok cévním řečištěm, čímž dle nároků nepřímo regulují tepovou frekvenci, krevní tlak, termoregulaci, metabolismus, imunitu a regeneraci či z pohledu pohybového pak taktéž klidové svalové napětí, viskoelasticitu měkkých tkání i hydrataci synoviální tekutiny… Přístupovou branou k tomuto sofistikovaného neurálnímu podhoubí je dech, nacházeje se na pomezí vědomé a nevědomé kontroly, proplétaje se coby „červená niť“ napříč životem člověka… Mnohé techniky a rituály – otužování, saunování, dechová cvičení (nejen dnes populární metoda Wima Hofa) či meditace, využívají této prastaré empirie…“
„Co do intenzity jsou techniky konzervativní manuální medicíny ohraničeny dvojím mantinelem… Na jedné straně spočívá respekt k boleti ošetřovaného, která je s ohledem na aktivaci stresové osy, rozvoj ochranného svalového napětí a navýšení zánětlivosti, působících paradoxně proti procesu regenerace a eutonizace tkání, vždy nežádoucí… Na straně druhé stojí dosažení požadované odezvy organismu, vnímané skrze ruce terapeuta, načež nejen pro měkké tkáně platí, že méně bývá více… Stejným způsobem lze nahlížet na vývoj bolesti či otoku, jež staví přirozené hranice postupné zátěže pooperační…“
„Hypersenzitivita, rozladění či poškození důmyslného supersystému vegetativních nervových sítí (autonomní nervový systém – ANS), odráží se pestré škále klinických reakcí, od nejdiskrétnějších projevů (začervenání tváře, zvlhnutí kůže, zvýšené pocení), po závažné dysfunkce a onemocnění (neuro-algo-distrofické syndrom – častá komplikace invazivních přístupů v oblasti krční a hrudní páteře, ramenních pletenců či aker končetin)…“
“Výrazný kožní dermografismus (zčervěnání) či ošívání se (svědění), poukazují na nízký práh stresové histaminové reakce, která je odrazem vyšší emoční vzrušivosti daného jedince…”
„Hustota pokrytí pavučinou ANS odpovídá evolučním nárokům (mícha – centrum; akra – nároky na prokrvení; rameno – tonizace kloubního pouzdra; bránice a svaly krční – raná stresová reakce, tedy nadechni se, promysli, udeř, uteč, jsi-li v úzkých pak kousej)…“
„Trvalý patologický distres = permanentní převaha sympatiku (vegetativní ganglia v oblasti krční) → zvýšené napětí až hypertonus svalů inervovaných z krčních segmentů (šíje, ramenní pletence, bránice) → blokády krční a žeberní, protrakce a kranializace ramen → bolesti hlavy, sevření hrudníku → dechová tíseň, pseudokardiální tlak na hrudi → bludný kruh (stres udržovaný stresem) → dlouhodobý útlum parasympatiku (vegetativní ganglia v oblasti hrudní) → snížení průtoku krve trávícím traktem a kostní dření → narušení trávení a zpomalení regenerace → psychosomatická onemocnění…“
„Z evolučního hlediska je bránice svalem krčním (segmentální inervace C3 až C5)… Stran funkce středobodem respirace a trupové stabilizace (hlavní sval dechový i základní kámen HSS)… Ve smyslu psychosomatickém branou mezi vědomími a autonomními procesy (nachází se pod volní i nevědomou kontrolou)…“
„Kůže jest displayem autoimunitních procesů, odrazem napětí vegetativního nervového systému i odleskem dějů psychosomatických…“
„Upnuté legíny, jeany a podprsenky působí v neprospěch přirozeného napětí kůže, jejíž vmezeřená svalová vlákna vlivem pevné textilní objímky ochabují…“
„Když ráno pospícháte (děj psychický), častěji může se stát, že kopnete se do palce (děj somatický), po celý den pak můžete být rozmrzelý (děj psychický) a pro bolest změníte i své držení těla (děj somatický)… Z toho pak rozbolí Vás v zádech (děj somatický) a nedobrá nálada se prohloubí (děj psychický)… Tolik k psychosomatice…“
„Zanechali jste někdy palec či ucho doma? Ne? To proto, že jsme jediným celkem kde vše je propojeno se vším a vše se vším souvisí… Zamyslete se nad pokřivenou trajektorií vozu, silnějšími vibracemi na volantu, dřívějším opotřebením ložiska a vyšší spotřebou paliva, při podhuštěné levé zadní pneumatice… Tolik k souvislostem…“
„Vazivově-svalový neoprén fascií je rozsáhlou informační sítí, která propojuje i zdánlivě vzdálenné oblasti …“
„Zánět je třeba primárně vnímat nikoliv coby potížistu, ale spíše počáteční reakci těla, která je nezbytným předpokladem úvodních fází hojení a regenerace… Zvýšení metabolismu = aktivace úklidové čety imunitního systému (makrofágů, mastocytů, heparinocytů) a intenzivní přísun materiálu k přestavbě… Jeho násilné tlumení, zejména pak v akutním období nemoci či poranění, je nevhodné není-li zánětlivá odpověď přemrštěná (dysfunkční autoimunitní reakce)…“
„Horkost či teplota je dalším z řady fyziologických autoimunitních ochranných mechanismů organismu, cílená na akcentovaný rozklad termofóbních virů a bakterií… Nepřeklopí-li se misky vah ze zdraví prospěšné do sebepoškozující reakce, kdy již ve zvýšené míře dochází i k denaturaci tělu vlastních bílkovin (orientační mez 40°C), je nemoudré ji snižovat…“
„Užívání analgetik = multietážové narušení interneuronové komunikace, jíž je třeba dobře rozvážit… Neb utlumení bolesti (včetně její informační hodnoty), jde ruku v ruce s rozladěním mnohých autonomní logistických funkcí organismu…“
„Perkutálně či perorálně podávaná analgetika a myorelaxancia nejsou bez předchozí zevrubné diagnostiky než přelepením kontrolky blikající na palubní desce kobercovou páskou, doprovázené paradoxním utlumením zpravidla oslabených hlubokých posturálních vláken, za dalšího nežádoucího přetížení povrchových vláken fázických… Namísto rozplétání klubka tak mnohdy dochází jen k jeho rozsáhlejšímu zašmodrchání… Na obdobném principu zakládá se také terapie rázovou vlnou, kdy namísto nalezení, řešení a odstranění příčiny, bývá prostřednictvím nízkofrekvenčního pulzního ultrazvuku o vysoké intenzitě působena nevratná destrukce receptorů v cílové tkáni, tedy permanentní informační blok mezi strádajícím místem potíží a odpovědnými řídícími systémy…“
„Má-li bolest paralyzující či chronickou povahu, vede k aktivaci stresové osy, permanentnímu zánětu, redukované kvalitě spánku, poruše regenerace a katabolickým procesům… Farmakologické tlumení coby možnost vystoupit z bludného kruhu, může být z tohoto pohledu vhodnou volbou, byl-li předně uvážen informační a ochranný charakter bolesti…“
„Bolest je komplexní prožitek, který má svoji somatickou (objektivní) i emoční (subjektivní) složku…“
„Primárním projevem dysfunkce orgánu je zánět, nikoli bolest… Ta vzniká sekundárně na podkladě permanentní ochranné svalové kontrakce (spasmu)… Jejím účelem je vytvořit mechanickou bariéru bránící dalšímu rozšíření zánětu… Spasmus vede k rozvoji ischemie, která je původcem bolesti (zánět ledviny = spasmus svalu čtyřhranného, žaludek = hypertonus bránice či svalů břišní stěny)…“
„Cílené je zpravidla vždy vhodnější než-li nahodilé… Toto platí pro ošetření měkkých tkání (vnímavé prsty / neohrabaný roller) i přístupy farmakologické (širokospektrá / specifická antibiotika)…“
„Baštou cizorodých virů a bakterií stává se mnohdy klidné prostředí kloubních chrupavek a nervových pletení (tkáně z hlediska hustoty krevního řečiště a tedy i výskytu buněk imunitního systému spíše chudé)… Tyto patogenní agensmohou být oním stěží postřehnutelným kamínkem, který zdánlivě nahodile spouští lavinu autoimunitních zánětlivých onemocnění (nejen) pohybového systému (atopická dermatitida = měkké tkáně, revmatoidní artritida = periferní klouby, Bechtěrev = kořenové klouby a osový systém, roztroušená skleróza = mozek, Parkinsonova nemoc = bazální ganglia, amyotrofická laterální skleróza = mícha, Guillainův–Barrého syndrom = periferní nervové pleteně, idiopatická periferní paréza faciálního nervu = krajina čelistní a ušní aj.), dojde-li k neadekvátní přehnané reakci organismu na jejich přítomnost… Primární prevencí je v tomto ohledu životospráva (zejména spánek coby klíčové období tvorby protizánětlivých látek a udržování trvalé dynamické harmonie mezi větvemi ANS) i přiměřené cílené otužování (adaptace na zátěž, určité nepohodlí a diskomfort), jejichž součinností je třeba neustále udržovat a ladit sebevědomou adekvátní reaktibilitu organismu…“
„Zatímco jednostranné obtíže pohybového systému bývají obvykle etiologie mechanické, strasti oboustranně symetrické poukazují spíše na původ systémový… Zdrojem pravidelně opakujících se akutních zánětlivých exaerbací kloubů mohou být taktéž sezónní aktivity patogenů v krajině mazového váčku (burza), projevující se typicky ostrou, řezavou, pohybem evokovanou bolestí, při paradoxně neomezeném rozsahu hybnosti i nezměněném charakteru barier (jejich spuštění bývá zpravidla záležitostí multifaktoriální – únava, stres, přetížení)…“
„Vzplanutí epikondylitid a burzitid jest obvykle výslednicí aspektů mechanických (silové či tlakové přetížení segmentu) i systémových (viry, bakterie či jiní prozánětliví činitelé, podněcující nepřiměřenou autoimunitní reakci)…“
„Zjara kvetou sněženky, zuby i kolena…“
„Lámete-li si hlavu nad nejvhodnější polohou pro spánek, z pohledu biomechaniky nebude nijak překvapivé, že ulehnout na bok není vhodná volba při bolesti ramene a kyčle, pozice na břiše neposkytne pohodlí při blokované krční páteři, zatímco leh na zádech doprovází jistý dechový diskomfort (zejména při nachlazení)… Dík generalizovanému ochrannému snížení svalového napětí na etáži kortiko-subkortikální, jsou myo-fasciální aspekty spánku spíše zanedbatelné… Ve shodě s evolucí přednastavenými cirkadiánními rytmy, přináší nám noc (coby tvorům denním) fyziologický pokles protizánětlivých hormonů (zejména dření nadledvinek produkovaný kortizol), jakožto reflexi nižšího rizika poranění během spánku (stresová osa oddechuje)… Proto zvláště v pozdní večer a brzy nad ránem, pociťujeme obvykle zesílené příznaky již probíhajících zánětlivých procesů (příznačné pro dutinu ústní či etáž kloubní)… Vycházeje z výše uvedeného tedy mnoho neanalyzujte, najděte si klidné místo a dle svého pocitu co možná nejpohodlněji uložte tělo do horizontální pozice…“
„Hojení tkání – sval 6 týdnů , šlacha 8 týdnů, kost 12 týdnů, nerv 1 až 2 mm za den (dle rozsahu poškození v jednotlivých vrstvách endo-peri-epineuria)… Uvedené hodnoty jsou ryze orientačního charakteru, načež je třeba brát v úvahu další proměnné (míra a místo poranění, věk, celková kondice organismu)… Jednotlivé fáze je taktéž nezbytné rozlišovat stran regenerace struktury a obnovy funkce…“
„Kvantitativní i kvalitativní aspekty regenerace odpovídají rovněž hustotě cévního řečiště, načež struktury méně prokrvené (chrupavky, nervové pleteně, člunková kost) regenerují pomaleji a hůře, zatímco obnova tkání bohatě zásobených (plíce, žaludek, sval) bývá nepoměrně rychlejší a dokonalejší…“
„Kost je dynamická tkáň, která se neustále přestavuje… Proces ukládání vápníku do osteocyty tvořených kostních trámců, je podmíněn vertikálním působením gravitace (faktor mechanický) a přítomností vitamínu D (faktor metabolický), jenž vzniká v těle interakcí provitamínu D (rybí tuk) s UV zářením (pobyt na Slunci)… Akcelerované řídnutí kostí (osteoporóza) není proto nijak překvapivým dějem v souvislosti s dlouhodobou imobilizací na lůžku či pobytem ve stavu beztíže (kosmonautika)…“
„Tenké vlásečnicové fraktury mohou být na RTG snímku zřetelné až po odvápnění lomné linie, tedy obyčejně až třetího dne po úrazu…“
„Optimální oběhové zatížení organismu (TFakt) v rámci vytrvalostních aerobních aktivit nachází se v rozmezí 60% až 80% maximální tepové rezervy (MTR), tedy TFakt = 0,6 až 0,8 x MTR, přičemž MRT =TFmax – TFklid… TFmax lze orientačně stanovit coby 220 – (0,8 x věk), optimálně pak na základě hodnoty VO2max (maximální množství kyslíku, které je možné tělu dodat a efektivně využít při fyzické zátěži), stanovené dle zátěžového testu… TFklid odpovídá hodnotě bezprostředně po probuzení…“
„Aerobní vytrvalostí aktivitu je třeba vykonávat nejméně 35 minut, nejlépe v chladném prostření, přičemž nejpozději po 90 minutách je stran kardio-respirační adaptace dosaženo plného efektu…“
„Mantinelem tréninku jest patologická únava či výrazně redukovaná kvalita provedení pohybu…“
„Ve smyslu autoimunitních zánětlivých neurodegenerativních či myodegenerativních onemocnění (roztroušená skleróza , svalové dystrofie aj.) tím více platí: krajní vyčerpání → aktivace stresové osy → zvýšení zánětlivosti → akcelerace patologického procesu (rozpad neuronů či myocytů a jejich přeměna na vazivové fibrocyty)…“
„Jakákoli fyzická aktivita rozvíjí kondici… Vyjma roviny oběhové (kardio-respirační), jsou však neméně důležité biomechanické, neurofyziologické i kognitivní aspekty pohybu (hokej = permanentní předklon s úklonem a nohou přestrojenou v tupé kopyto na kluzkém povrchu; fotbal = noha taktéž v kopyto oděná, jež tančí kolem kulatého míče; pohybový záměr obojího zaslíben je pak mnohdy pouze narcisticko-egoistické touze po vítězství, bohatství a slávě…“
„Podstatou tréninku síly a koordinace není rozvoj hmoty, ale kultivace neuronových sítí, jež v konečném důsledku není ničím jiným, než-li zpřesňováním své myšlenky a záměru… Z hlediska motorické kontroly může být cvičení v představě zrovna tak efektivní, jako klasický dril…“
„Obsahuje-li strava vše co tělo potřebuje, není třeba nepřirozených doplňků… S pohybem je tomu obdobně…“
„Běh, plavání a lezení spoluutváření smysluplně-účelový, adaptabilně-komplexní a fyziologick-funkční evoluční triatlon…“
„Zamysleli jste se někdy nad tím, jaké mnohé rozmanité a vpravdě úžasné smyslové prožitky nám tělo za tu trochu vody, kyslíku, potravy a spánku nabízí? Je třeba si ho považovat a pečovat o něj…“
„Na rozdíl od jeho stržení, nestojí dům za jediný den a i les dorůstá přibližně o století déle než trvá jeho kácení… S tělem je tomu ne jinak – děje regresivní probíhají podstatně rychleji než-li procesy adaptační…“
„Klidový krevní tlak či tepová frekvence, jsou proměnné jen velmi orientační, jejichž výpovědní hodnota stoupá až v souvislosti s narůstající zátěží a návratem ke klidovým hodnotám, neboť jedině charakter dynamické proměny může věrněji postihnout komplexitu metabolismu… Obdobným způsobem je třeba zasazovat do kontextu i jiné běžně užívané parametry (cukr, cholesterol aj.)…“
„Nadbytek cukru → produkce nezralého inzulínu → neschopnost inzulinu přenést cukr z extraceluláárního do intracelulárního prostoru → nadbytek cukru a nezralého inzulinu v krvi → inzulinová rezistence → vyčerpání langerhansových ostrůvků slinivky břišní → nutnost aplikace technického inzulínu → bludný kruh (circulus vitiosus) → diabetes mellitus druhého typu → chronická porucha metabolismu cukru → zpomalení regenerace myelinového (cukernatého) obalu nervů → vznik neuropatie…“
„Nadbytek krevního tuku (zejména strukturou ostrých triglyceridů a LDL cholesterolu o nízké hustotě) → zvýšené ukládání tuku pod cévní stěnu → endotelová dysfunkce → vznik ateroslerotických plátů → útržek trombu → dle místa migrace infarkt myokardu, cévní mozková příhoda, plicní embolie či periferní ischémie (typicky chronická ischemická choroba dolních končetin)…“
„Nadbytek volných bílkovin → zvýšená hladina purinů kyseliny močové (ostré mikrokrystalky) → ukládání v tenkých perifeních cévách → zánětlivá reakce za vzniku intenzivní řezavé bolesti → DNA…“
„Vedle endotelové dysfunkce, snížení nosné kapacity alveolů, generalizované poruchy metabolismu a globálního zvýšení zánětlivosti, je dalším neblahým údělem kuřáků kranializace a hypertonus bránice (generalizovaná tuhost hrudníku, dysfunkce hlubokého stabilizačního systému), za vzniku častějších a intenzivnějších blokád v krajině hrudní a bederní…“
„Klasická masáž, stejně tak jako rozličné metody fyzikální terapie i dnes populární kineziologické tejpy, nejsou pro znalého fyzioterapeuta než možnostmi přípravy terénu, jejichž elementárním principem je hra s vedením nervových vzruchů, prokrvením a metabolismem… Coby malý dílek skládačky zapadá jejich případné využití do mozaiky komplexní terapeutické rozvahy, kde však prim sehrávají přístupy pro rekalibraci pohybového vnímání a řízení… Ty zakládaje se na znalostech neurofyziologických aspektů motorické kontroly, bývají pak podporovány ponejvíce plejádou měkkých, mobilizačních a dalších technik manuální konzervativní medicíny…“
„Jsou-li molekuly účinných látek obsažených v masti dostatečně malé, aby prošly barierou kůže, pak také ihned prostupují stěnou povrchových cév, odkud jsou transportovány do celého těla → mazáním nelze dosáhnout lokalizovaného účinku na hlouběji uložené tkáni (jako je chrupavka kloubů)…“
„Zatímco četné účinky fyzikální terapie (disperze, biostimulace, myorelaxace, myostimulace, vazokonstrikce, vazodilatace, aktivace mikrosvalové pumpy či účinek triggerlitický) jsou u mnohých procedur (ultrazvuk, laser, elektroléčba, termoterapie, hydroterapie či kombinovaná terapie) podloženou biomedicínskou evidencí, magnetoterapie zůstává s ohledem na absenci přítomnosti příslušných receptorů pouhou empirií… Tak či onak jest jakákoli doba strávená v horizontální poloze nezpochybnitelným a cenným přínosem, jenž obohacuje obyčejně uspěchaný všední den člověka moderní doby…“
„Na základě odlišné rychlosti vedení jednotlivých druhů nervových vláken, jenž odpovídá evoluční preferencidaných informací (chlad, teplo, dotek, tlak, bolest aj.), překrývá chladová percepce vjemy bolestivé… Tento empiricky dobře známý princip (co bolí to pofoukej), nese odborné pojmenování vrátková teorie…“
„Lidské tělo je v závislosti na věku ze 70% až 90% tvořeno vodou → základní vlastností měkkých tkání je viskoelasticita → v teple měkneme a zimě tuhneme (jako ta voda)…“
„Lokalizované teplo = stimulace; celkové teplo = relaxace; lokalizovaný chlad = relaxace; celkový chlad = stimulace; chlad obecně = účinek analgetický a protizánětlivý; kontrastní termoterapie = eutonizace, aktivace mikrosvalové pumpy… Jak dokládá poměr tepelných a chladových receptorů 1:8, optimální odezvy na chlad bývá, ve srovnání s reakcí na teplo, dosaženo výrazně rychleji (těchto zákonitostí využívá i klasické finské saunování)…“
„Princip finské sauny: 10 minut suché tepla o nulové vlhkosti = přehřátí tělesné slupky (možnost odvádět nadbytečné teplo skrze perspiraci, čili pocení a evaporaci, tedy vypařování); 5 minut tepla o vysoké vlhkosti (řádné podlití vodou za uvolnění páry) = přehřátí tělesného jádra (skokové nasycení vzduchu vodní parou s vyřazením výše uvedených regulačních mechanismů; 5 minut ledové vody = okamžité odevzdání naakumulovaného tepla kondukcí nebo-li vedením = záchranný akt s minimálními riziky stran kardio-pulmonální dekompenzace… Kombinace vyskytujících se účinků na jednotlivých etážích – vazodilatace, vazokonstrikce, aktivace mikrosvalové pumpy (cévní řečiště); myorelaxace, myostimulace, eutonizace (svalová tkáň); rozvoj funkční kapacity ANS (TF, TK, termoregulace); uvolnění na etáži kortiko-subkortikální; destrukce patologických mikroorganismů (boreliosa aj.), jejichž nezpevněná obalová membrána nedokáže odolávat vysokým teplotám či jejich výkyvům…“
„Skrze akra rukou či nohou lze rázem docílit prohřátí či ochlazení celého organismu… Tento fenomén zvaný konsenzuální reakce, je důsledkem husté sítě podhoubí ANS v této krajině…“
„Dobový diskurz vede nás mlhavým údolím, kdy krátkozrakému pohodlí hormonální antikoncepce obětujeme v prvém poločase naši plodnost, abychom ji v poločase druhém opět namáhavě budovali…“
„Dlouhodobé užívání hormonální antikoncepce (permanentní nepřirozený přísun estrogenu a progestinu) zanechává důsledky taktéž na oběhovém (nepatrně avšak trvale zvýšený krevní tlak v důsledku diskrétního zesílení vazokonstrikce, při jistém nárůstu rizika trombembolických příhod) a pohybovém (generalizované zvýšení laxicity vaziva ponejvíce v krajině pánevní, s častějším výskytem blokád na podkladě snížené pevnosti) systému… Fyziologicky vzrůstá produkce těchto hormonů během těhotenství, kdy je poněkud povzbuzený průtok krve i určité rozvolnění jinak obvykle tuhých švů pánevních ve shodě se zájmy matky i dítěte…“
„Nárůst funkčních poruch pohybového systému v těhotenství, lze zdůvodnit fyziologickým snížením pevnosti vaziva, v kombinaci s akcelerovanou změnou konstituce…“
„Ošetření křížo-kyčelních, lumbo-ischiadických a tříselných vazů, bývá v pokročilém těhotenství neobyčejně efektivním intervencí…“
„Mnohdy z pouhé netrpělivosti zbytečně podávaný umělý oxytocin na jedné straně krátkodobě posílí kontrakční kapacitu hladké svaloviny děložní, na straně druhé však vede k jejímu dřívějšímu vyčerpání, nemluvě o neblahém dopadu na spuštění laktace…“
„Císařský řez (invazivní výkon na požádání) jest přímou trvalou traumatizací hlubokého stabilizačního systému matky, příčným řezem skrze jednotlivé vrstvy svalů břišní stěny (inkontinenci a rozsáhlé vazivové adheze coby neméně závažné důsledky sekundární nelze opomenout)…“
„Nástřih hráze je hrubým zásahem v nanejvýš choulostivé krajině (častý vznik aktivní jizvy), zatímco sama případná přirozená spontánní ruptura prochází obyčejně ideální linií nejmenšího odporu (jizva zpravidla klidná, dobře zhojená)…“
„Mláďata rodu Homo sapiens přicházejí na svět již nejméně čtvrt milionu let… Prvý císařský řez byl proveden roku 1610 (součást běžné praxe až v polovině 20. století) a technický oxytocin objeven roku 1955 (pro rutinní užití dostupný od 90. let 20. století)… Navzdory výše uvedenému trpí nemalá část lidstva (včetně odborné gynekologicko-porodnické společnosti) utkvělou představou, že přirozený porod bez farmakologických či chirurgických zákroků, je archaickým přežitkem či prapodivnou výstřednostíalternativních ezo pomatenců… Jaká to na hlavu postavená doba…“
„Ni hovado, ni kobyla nezabřezne ni nevrhne, cítí-li se v ohrožení…“
„Že těhotná žena či poraněný člověk potřebují k pohybu na slunci a v přírodě povolenku, považuji za smutný, kontraproduktivní, ponižující přežitek padlého režimu…“
„Jak jen je možné, že mysl jenž nedá dohromady smysluplnou větu, ovládá tělo které během jediné minuty vytvoří 7 milionů buněk či během 40 týdnů sestaví novou lidskou bytost?? Jsme snad pouze hloupé smrtelné nosiče, chytrých a věčných alel??“
„Navzdory veškerým věděckým poznatkům histologie s embryologie které nezpochybňuji, považuji možnost vědomě do tohoto prostoru přivést nový život za zázrak…“
„Uvědomíme-li si význam prvého kontaktu rodiče a potomstva u ptactva (čerstvě líhnutá mláďata považují zpravidla po zbytek života za matku toho tvora, s nímž naváží prvý oční kontakt), potom je v případě lidské bytosti tím více k zamyšlení, zda vážení a měření mělo by být upřednostněno před náručí mateřskou…“
„Vojtova reflexní lokomoce (VRL), ač v mnohých situacích (hypotonických a hypertonických obrnách či těžkých poruchách vnímání sebe sama i prostření) nepopiratelně vhodný, užitečný i geniální přístup, je pouhou reflexní stimulací bazálních motorických vzorců, skrze podráždění v krajině evolučního nakupení receptorů, zpravidla nacházející se v místě kostní prominence (reflexní zóna), kteréžto oblasti slouží v průběhu spontánního pohybového vývoje coby přirozená volba opory… Sic na straně jedné poskytuje VRL hodnotný senzoricko-motorický prožitek, na straně druhé postrádá vědomě motivovanou účelovou akci, která je projevem vyzrálé ideomotoriky – smyslem kognitivně-motorického učení je posun od ochranných nevědomých programů, k vědomě prováděnému až podvědomě automatizovanému (nikoli reflexní) pohybu… Její horlivé neempatické nadužívání pak mnohdy spíše podlamuje vzájemnou důvěru vztahu matky a dítěte… U normotonického motivovaného jedince je leckdy lépe vytvářet smysluplné pohybové hry a přesměrovat iniciativu, pozornost a snahu na funkční úpravu prostředí (Bobath koncept)…“
„Má-li dítě neporušené pohybové a myšlenkové vnímání (eutonus, motivace), je třeba hledat nedostatky spíše v zevním než-li vnitřním prostřední… Stran psychomotorického vývoje dětí, pak valná většina rodičů nepotřebuje než uvěřit a přijmout zdraví svého dítěte…“
„Dítě v předškolním věku má se zdokonalovat zejména v původních evolučních pohybových činnostech a motorických vzorcích (chůze, běh, plavání, lezení), přičemž mini-cyklisté, mini-hokejisté, mini-fotbalisté či mini-lyžaři, jsou toliko výplodem ctižádostivých rodičů…“
„Dítě které leze, bude chodit… Čím déle poleze, tím kvalitnější propojení lopatky a trupu si vytvoří… Ontogenetický motorický vývoj dítěte není závodem a je obvykle nevhodné jej jakkoli nepřirozeně urychlovat…“
„Primární aktivace HSS (vleže na zádech) i přednostní využití centrovaných opor (vleže na břiše) není ani tak věcí vrozených programů, ale spíše nevyhnutelným ergonomickým důsledkem nenáročnosti těchto vzorů na svalově-kloubní etáž, kdy miminko vedené mechanismem pokus-omyl vyhledává a objevuje energeticky i mechanicky nejšetrnější cestu postupné vertikalizace… Zdvihnout nohy je vleže na zádech nesporně jednodušší, než zvedat (k poměru ke zbytku těla) velikou a těžkou hlavu… Trávit čas v mechanicky výhodné centrované poloze, která vedle optimální svalové stabilizace využívá i přirozené kongruence styčných ploch ramenního kloubu (hlavice zapadá do jamky, segment se uzamyká), je nepochybně snazší a pro budoucí úchop významně praktičtější, než-li v polohách decentrovaných…“
„Hluboká stabilizace = původní, prvořadý systém; vazivová stabilizace = odpočinkový, úlevový systém; povrchová stabilizace = pomocný, doplňkový systém… Nejběžnější slabinou hlubokého stabilizačního systému je výpadek dorzální porce transversus abdominis, jež v souvislosti s celodenním nošením těžké pleny, mnohdy zakládá se již v raném dětství…“
„Tuková tkáň tvoří přirozenou evoluční izolační vrstvu… Není tedy divu, že obdobně jako krajina břišní u mužů či oblast hýždí u žen (byť na vrcholu fyzické zátěže), jsou i nožky děťátka (opatřené silnou vrstvou hnědého tuku, který teplotně zranitelné akrální části ochraňuje před újmou), obyčejně permanentně studené…“
Základní mapa oslích můstků
„Sešikmení pánve ve frontální rovině = snížená nosnost, strukturální či funkční zkrat dolní končetiny; asymetrická délka quadratus lumborum; převaha vazivových strategií ve smyslu trupové stabilizace (inaktivita hlubokého stabilizačního systému) s pasivním vyvěšením do kyčle nebo beder; kombinace…“
„Kde jest pánev výš, obyčejně bývá rameno níž a naopak…“
„Rotace pánve v transverzální rovině (outflere a inflere) = asynergie vnitřních a zevních rotátorů kyčelních kloubů; inkoordinace šikmých svalů břišních; stranově asymetrická délka iliopsoas; kombinace…“
„Nadvláda povrchových vrstev (hypertonus rectus abdominis a paravertebrales) = nečinnost či innkoordinace vrstev hlubokých (hypotonie či inkoordinace transversus abdominis, bránice a pánevního dna)…“
„Ventro-kraniální decentrace ramenních pletenců = nepoměr činností ve volném prostoru a v uzavřených oporách, manifestující se nerovnováhou vektorů sil mezi elevací, protrakcí, vnitřní rotací (přetížení horních vláken trapezius, scalenií, levator scapulae, subscapularis a pectoralis minor) a kaudalizací, retrakcí, zevní rotací (nedostatečnost spodních vláken trapezius, rhomboideií, serratus anterior a posterior superior); převaha vazivových strategií s pasivním skluzem pletenců po kyfotizovaném trupu; spuštění a fixace ochranných svalových programů v souvislosti s trvalou aktivací stresové osy, při dlouhodobě zvýšeném psychickém napětí; kombinace…“
„Gibus (hrb) v krajině krčně-hrudního přechodu = hypertrofie měkkých tkání následkem dlouhodobého mechanického přetížení dané oblasti, na podkladě insuficience hlubokých flexorů krku s posunem těžiště hlavy vpřed, obvykle v tandemu s kompenzační hyperextenzí cerviko-kraniálního přechodu a protrakcí ramen, při četném výskytu blokád v daných segmentech; kranializace a napětí kůže i měkkých tkání v krajině klíčku = blokáda prvého žebra při hypertonu scalenií, mnohdy za spoluúčasti etáže kortiko-subkortikální (zvýšené emoční vypětí); scapula alata = insuficience serratus anterior (spodní úhel), rhombodideií či serratus posterior superior (vnitřní hrana); kyfotizace a oploštění hrudní páteře = blokády meziobratlové či costovertebrální; hyperlordóza bederní = insuficience dorzální porce transversus abdominis; skoliotická křivka = vzájemně decentrované postavení pánve, ramen a kyčlí, při nedostatečnosti HSS i jeho propojení s pletenci horních a dolních končetin; ostrý úhel či vtažení v krajině distálních žeber ventrálně = hypertonus bránice; tupý úhel a prominence v oblasti distálních žeber ventrálně = nedostatečnost posturální funkce bránice; prohlubně laterální krajiny břišní ventrálně = převaha rectus abdominis; prohlubně a hypotonus měkkých tkání v oblasti distálních žeber dorzálně = insuficience dorzální porce transverzus abdominis či serratus posterior inferior; deviace pupku = dyslabance předních, šikmých a hlubokých vrstev břišní stěny;redukce rotace trupu = blok thoraco-lumbálního přechodu; permanentní předklon při zkráceném kroku s redukovanou možností zanožení kyčelního kloubu = oboustranný zkrat iliopsoas;sešikmení pánve na straně jedné = z 80% blok SI na straně druhé; blok SI = ze 70% redukce vnitřní rotace kyčelního kloubu na téže straně, z 60% pak spřízněná blokáda atlanto-occipitální (AO); prohlubeň na zevním povrchu hýždě = zkrat zevních rotátorů kyčle; rýha na zevní ploše stehna = hypertonus fascia lata; deviace česky = asynergie medio-laterální či ventro-dorzální stabilizace kolene (obvykle insuficience vnitřní hlavy quadriceps femoris); rekurvace kolene = vnitřně rotační nestabilita kyčle či mediální nestabilita kotníku; halux valgus = převaha adduktorů při insuficienci abduktorů palce; a mnoho jiných…“
„Bolest hlavy či za oko = blokáda prvého žebra, AO či TrPs krátkých extenzorů šíje; akutní ústřel krční páteře do rotace = blokáda v krajině cerkiko-kraniálního či krčně-hrudního přechodu, spasmus či TrPs levator scalupae; bodavá bolest ve středu ramene = TrPs deltoideus; bolestivá zarážka v 90° abdukce ramenního kloubu = TrPs, hypertrofie šlachy či mikrotraumatizace supraspinatus; ostrá bolest zadní plochy ramene či zadní axilární řasy = TrPs dlouhé hlavy tricepsu, teres major či minor; diskomfort, bolest či pocit nestability v oblasti přední plochy ramene = TrPs, kalcifikace či mikrotraumatizace dlouhé hlavy bicepsu; nespecifické iradiace do horní končetiny, nerespektující inervační zóny periferních nervů = syndrom horní hrudní apertury nebo-li thoracic outlet syndrom (TOS); bolest v krajině mediálního či laterálního epikondylu = entezopatie flexorů či extenzorů předloktí (golfový / tenisový loket); iradiace do prvých tří prstů ruky, při ztrátě aktivní addukce palce = útlak mediálního nervu v oblasti retinaculum flexorum (karpální tunel); bolest mezi lopatka = TrPs rhomboideií, blokáda hrudní či costovertebrální; pálení na hrudi = blokáda sternocostální; redukce a diskomfort dechu = inspirační či expirační (nádechová nebo výdechová) blokáda žeberní; pichlavá bolet v mezižebří = TrPs či spasmus intercostales; dechová tíseň, pálení žáhy, reflux, bolest v krajině mečovitého výběžku, škytavka = TrPs, hypertonus, entezopatie či fascikulace bránice; bolest v podbřišku = blokáda symfýzy; ostrá bolest v boku a krajině ledviny = TrPs či spasmus quadratus lumborum; bolest v kříží lokalizovaná či s iradiacemi po zadní ploše dolní končetiny (dermatom S1) = blokáda sacroiliakálního skloubení; hluboká bolest v hýžďové = hypertonus či zkrácení pirifomis, případně blokáda tuber ischiadicum; iradiace po přední ploše stehna (dermatom L2-L4) = zkrat iliopsoas či quadriceps femoris; bolest třísla = entezopatie adduktorů kyčle iliopsoas; bolest v terénu hlavice či velkého trochanteru kyčelního kloubu i lampasové iradiace po zevní ploše dolní končetiny (dermatom L5) = TrPs glutaeus medius, peroneií či hypertonus fascia lata; bolest mediální kloubní štěrbiny kolene = iritace či traumatizace menisku, předního zkříženého či vnitřního kolaterálního vazu; bolest laterální kloubní štěrbiny kolene = entezopatie biceps femoris, traumatizace laterálního kolaterálního vazu či blokáda caput fibulae (kdy mnohdy také iradiace v myotomu peroneií); bolest pod patelou = entezopatie quadriceps femoris či subpatelární burzitida; bolest podkolenní jamky = entezopatie gastrocnemií nebo hamstringů, TrPs popliteus či Bakerova cysta); bolest okostice kosti holení = TrPs tibialis anterior či soleus; bolest achilovky či paty = TrPs či entezopatie triceps surae; pichlavá bolet plosky = hypertonus plantární fascie; a spousty dalších původně funkčních poruch, které se jistými cestami řetězí a po čase strukturalizují…“
„Horní blokády costovertebrální pojí se obyčejně s poruchou dynamiky krční páteře, úsek střední manifestuje se ponejvíce bolestí pod či mezi lopatkovou, zatímco charakteristickým projevem ve spodní oblasti bývá dechový diskomfort… Pro blokády v horní třetině segmentů sternocostálních jsou příznačné bolesti hlavy či symptomatika pseudokardiální, kdežto skloubení spodních dvou třetin provázejí typicky respirační či pseudostomatologické obtíže…“